Jean-Paul Didierlaurent, známý především díky svým povídkám, vydal na podzim loňského roku knihu s názvem Čtenář z vlaku v 6.27. Byť je tato kniha označována jako román, dovolím si s tímto termínem polemizovat. Prózu bych označila spíše za novelu, protože ta je, na rozdíl od rozvětveného románu, sevřenější a stručnější co do obsahu i počtu postav.
A přesně tomu odpovídá kniha Čtenář z vlaku v 6.27. Autor představuje pár postav, o nichž jsou nám známy jen jejich základní charakteristické rysy a denní návyky. Jen to, co skutečně potřebujeme jako čtenáři vědět. Provádí nás příběhem prostřednictvím hlavní postavy Guyillaina Vignollese, přičemž ani v náznaku nevíme, za kterým rohem nás čeká nová zápletka, nebo zda právě tato postava bude děj rozvíjet novým směrem. A to nás nutí číst dál a dál.
Atmosférou bych knihu přirovnala k filmu Amélie z Montmartru. Čtenář z vlaku v 6.27 nás totiž stejně jako Amélie přesvědčí, jak důležité je nezapomínat na kouzla, na ta všední, ukrytá v ponoření ruky do luštěnin nebo v předčítání ve vlaku. Především však v sebemenší radosti, kterou uděláte druhým nebo sami sobě.
Kniha je jazykově velmi vytříbená. Oproštěna od zbytečně “vaty” okolo. Autor se vyjadřuje přesně tak, aby vystihl momentální rozpoložení postav i důvody jejich jednání. Přesto nepůsobí stroze, a to zejména díky neobyčejným přirovnáním.
Čtenář z vlaku v 6.27 není příběhem, který by byl nabitý neočekávaným zápletkami, jedna za druhou. Je to příběh, kdy jedna událost plynule rozvíjí druhou. Vzájemně na sebe navazují a doplňují se. Je to příběh o okamžiku, který může navždy změnit váš život. O okamžiku rozhodnutí, které můžete udělat jen vy. Ale také o náhodě, bez kterých by i naše životy byly nudné a často šedivé.
Žádné komentáře:
Okomentovat