Barbara Gordon: Tančím tak rychle, jak dokážu

Barbara Gordon píše o svém životě upřímně a bez příkras. V knize Tančím tak rychle, jak dokážu se scenáristka a dokumentaristka vrací k době, kdy se léčila ze závislosti na valiu, ale i k době dávnější, do svého dětství a dospívání. Autorka tak zpětně hledá odpovědi na to, co ji dovedlo až sem – k vysokému postavení v televizní branži, závislosti a její léčbě. I k tomu, jakými lidmi se obklopovala, kdo a jakým způsobem ovlivnil její život.

Barbara Gordonová popisuje sled událostí i minulost tak, jak se odehrály před jejíma očima, tak, jak je ona sama pociťovala a prožívala. Nesnaží se nikoho očernit, ani učinit pokání. Kniha je spíše autorčinou terapií než vykřičníkem, který by varoval před závislostí na čemkoli. Zachycuje ty nejjemnější detaily povah lidí okolo Barbary, jejích emocí v jejich širokém spektru.

„(…)Nevěděla jsem, proč valium někdy zabralo, ani proč někdy ne. Právě tak jsem nevěděla, že vysazení valia může způsobit vážnější komplikace než vysazení heroinu.“

Autorka pomocí jednotlivých motivů a vzpomínek spřádá celou síť, která ji dovedla až sem, k závislosti a později k jejímu vyléčení. Zanedbal něco její psycholog? Rodiče? Ona sama? Provází nás detailně svým patologickým vztahem a mezi řádky tušíme i vysokou náročnost, kterou klade na sebe a svou práci.

Audioknihu namluvila Simona Postlerová, jež citlivě ztvárnila onu silnou ženu, kterou Barbara Gordon bezesporu je.

Děkuji Audiotéce za recenzní audioknihu. Tu si kupte zde

Petra Hůlová: Přes matný sklo

Autorka pohlíží na dřeň rodinných vztahů prostřednictvím dvou jejích členů – matky a syna. Ti se nekonfrontují přímo, ale prostřednictvím svých od sebe oddělených výpovědí, které se střetávají a různí. Ani jeden z nich nelže, oba vidí věci z jiného pohledu, který navíc doplňujeme my posluchači tím vlastním pohledem, vlastní interpretací, čímž vzniká unikátní trojrozměrný příběh.

Matka se synem se vrací do vzpomínek, situací. Když on byl ještě malý a ona mladá. Když on měl ještě manželku a ona snachu. Vzpomínají i na to, co bylo dávno předtím, a utíkají vpřed do budoucnosti s myšlenkou na to, jaké to bude, až… Mluví o sobě, o vztahu mezi sebou, sní.

Kniha není zvláštní příběhem nebo postavami. Je zvláštní a skvělá právě tím, že nás nechává ztotožnit se s konkrétními situacemi, pocity, detaily. Pokud se nás kniha dokáže takto niterně dotknout, můžeme o ní říci, že je dobrá. Pro dosažení tohoto, Petra Hůlová používá přesně zasazená slova a pojmenování, které v nás vyvolají něco konkrétního, něco zažitého, obrazy nebo emoce („chození po špičkách, který přijde pak“).

Román sestává nejen z toho, co obě postavy řeknou, ale především z toho, co zůstává nevyřčeno – tak jako v každé rodině, v každém vztahu – z toho, co jen tušíme a neodvažujeme se ani nechat vyhnít.

Ona intimita není jen ve slovech autorky. Je podpořena také herci Davidem Novotným a Hanou Kofránkovou v režii Aleše Vrzáka. Dodržují tempo a rytmus textu, takže slyšíme nervozitu, strach, naštvání nebo rádoby ležérní tón. Ten tón jakoby nic, ale v nás to řve a brečí. Tohle všechno je napsáno mezi řádky, vyřčeno mezi slovy. V audioknize neuslyšíme žádné ilustrační zvuky, žádné zbytečné zvuky nebo hudbu. Hudba funguje ve druhém plánu na podporu atmosféry či emoce, nebo jako interpunkce.

Audioknihu kupujte na Audiotéce, které děkuji za poskytnutí audioknihy.

Olga Tokarczuk: Skříň

Olga Tokarczuk v audioknize Skříň pracuje především s posluchačovou imaginací, což je navíc podpořeno ne čtením, nýbrž právě oním poslechem. Audiokniha Skříň obsahuje tři povídky: Skříň, Deus ex a Čísla. Autorka se v každé z nich nezaměřuje na samotný příběh, ale na detaily obrazů, které text vyvolává. Při poslechu Skříně cítíme na bříškách prstů ornamenty na jejích dveřích, u Čísel se zase noříme s hlavní hrdinkou hlouběji a hlouběji do útrob hotelu i jeho hostů.

Všechny tři povídky jsou velmi sugestivní, ocitáme se v jiných světech. Ve světe fantazie naší, autorčiny i ve fantazii postav povídek. Tyto fantazie pak mají velmi tenkou hranici se skutečným světem a navzájem se prolínají.

Každá z povídek je trochu tajemná, klade důraz na přesný hluboký popis skutečnosti, zabývá se detaily, kterých si běžně často ani nevšimneme. Jak nový kus nábytku ovlivní náš život, naše vztahy, naši osobnost, sny? A je to jen kus nábytku, opravdu to je pouhá skříň? A co povídka Deus ex? Jak si představujeme Boha, vyšší moc, a nehrajeme si sami občas na bohy?

Kniha Skříň je napsána velmi soustředěně, Olga Tokarczuk pečlivě volí každé slovo a samotný rytmus je jako nevyzpytatelný tok vody; chvíli se klidně vlní, a znenadání změní směr. A my ho dychtivě změníme s ním.

Text knihy je hutný, takže je nutné se na tuto audioknihu dobře soustředit, neodvádět myšlenky jinam, protože každé slovo je důležité, přispívá k celkovému vystavení povídek i jejich atmosféry. Rytmus i záhadný tón celého vyprávění podporuje také zvuková složka. Někdy to jsou těžko rozluštitelné zvuky, jindy hudba, která nenápadně přijde a zase odejde, sotva si jí všimneme, protože působí ve druhém plánu, takže nenarušuje celkovou kompozici audioknihy.

Herecký výraz Marthy Issové, která knihu načetla, je především v mírném pousmání, v dodržení celkové záhadnosti a lehké ironii.

Audioknihu režíroval Lukáš Trpišovský a koupit si ji můžete na Audiotéce: Olga Tokarczuk: Skříň

Děkuji Audiotéce za poskytnutí recenzní audioknihy.

Miloslava Erika Veselá: Strůjce snů

Neposuzuj knihu podle obálky, natož podle anotace.

Pokaždé, když jdete spát, strůjce uchopí vřeteno a začne z vláken neskutečna spřádat sny. Dřímejte klidně a ničeho se nebojte. Je velmi nepravděpodobné, že by měl zrovna s vámi nějaký plán. To byste museli být jako Lištička; někdo tak křehký, že to všechno vydrží…

Strůjce snů není brakovou fantasy, jak by se podle výše napsané části anotace (nebo obálky) mohlo zdát. Strůjce snů je debutovým románem Miloslavy Eriky Veselé, který sice obsahuje fantaskní prvky, ale vše se odehrává v současnosti, v našem světě. V našem světě, kde sníme.

Sny, jejich pravidla, to, jak se vytváří a kde vznikají, lidi zajímá od pradávna. Jen někteří z nás tomu ale dokáží dát takto čtivou formu, jako se to povedlo M. E. Veselé. Příběhem psaným v ich-formě provází Dingo, student psychologie. Postava, která může kdykoli sáhnout do svých vědomostí z oblasti psychologie, je pro knihu, kde sny dotváří realitu a jsou důležitou součástí příběhu, klíčová. Může totiž kdykoli kteroukoli situaci zhodnotit právě prostřednictvím psychologie – tedy především může analyzovat sny, které jsou v příběhu, ale hlavně v životě postav důležitější, než se na první pohled zdá.

A když k tomu Dingo navíc přizve svá alter ega, která Dinga zahrnují radami, především těmi nevyžádanými, máme celkem komplexní představu o tom, co se v příběhu i uvnitř každé postavy odehrává. Zároveň ale máme prostor pro čtenářskou interpretaci, protože ani psychologické analýzy nejsou vždy stoprocentní. Zvlášť, když prochází skrze lidský článek, který je, jak víme, často chybující.

Nemyslím, že ona alter ega jsou v knize proto, že by autorka nedokázala napsat plastické postavy bez těchto berliček. Jsou spíše závanem svěžího vzduchu, který by měl vát v každém dobrém (nejen) debutu.

Vedlejší postavy do příběhu vstupují a zase z něj odcházejí, a to nenásilně, ale zkrátka tak, jak se to děje v životě. Chvíli jsou lidi kolem nás hlavní postavy, hýbající s naším životem a myšlenkami, za chvíli se z nich stane jen kompars. Tyto postavy Dinga formují, leccos o něm vypovídají.

Snové části románu jsou sny zapsané do počítače. Nevíme čí. Dingovy? Druhé hlavní postavy – Lištičky? Někoho, kdo se v románu objevuje jen prostřednictvím těchto zápisků? Nebo jsou autorky a objevují se zde jako zcizovací prostředek, aby nás zmátla? Odpověď najdeme až na samém závěru knihy. Možná.

M. E. Veselá vybudovala příběh, který potřebuje ne pasivního, ale aktivního čtenáře. Burcuje nás k přemýšlení o postavách, jejich příběhu, ale také o našich vlastních snech. Román je neotřelý, originální a psaný s lehkostí a radostí.

Miloslava Erika Veselá: Strůjce snů, Pan Nakladatel, Ostrava 2016

Petra Dvořáková: Sítě

Velký čtvrtek, velká očekávání a… zklamání.

Na Velký knižní čtvrtek, což je pro nás knihomoly jeden z největších svátků, vychází tituly, které jsou dlouho očekávány, měla by u nich být záruka dobrého příběhu a brilantního jazyka. Měla by, jenže ne vždy tomu tak je.

Petra Dvořáková, oceněná autorka (Magnesia Litera za knihu Proměněné sny; Zlatá stuha za knihu Julie mezi slovy), napsala Sítě, knihu se třemi příběhy o (ne) sebevědomí. A slovo sebevědomí se v knize objevuje tolikrát, že by ani nemuselo být v podtitulku. Říká se, že kniha by měla zaujmout první větou, prvním odstavcem, maximálně první stránkou. Možná to způsobilo právě to velké očekávání, které jsem měla, ale první příběh si mě nezískal ani na straně deset, třicet…

První příběh se točí okolo vztahu nesebevědomé Kristýny a jejího přítele Jáchyma. Od začátku jsou postavy černobílé. Ona je ta hodná, on ten zlý byť ještě nevíme proč. Autorka pak zabředává do dlouhých popisů, jaké ty postavy jsou a jak je popisují ostatní (například Kristýnin terapeut), ale nenechává je samotné jednat, aby se jejich povaha ukázala a alespoň trochu polarizovala. Postavy tak postrádají plastičnost a je těžké se do nich vžít, soucítit s nimi nebo je nenávidět.

Autorka si také pomáhá vytvořením jakési poroty v Kristýnině hlavě, což je soubor hlasů, které Kristýně radí a zastávají opačné názory. Jsou to zkrátka myšlenky, které nám všem běží hlavu, když se musíme o něčem rozhodovat nebo o něčem přemýšlíme. Ale zde je to opět spíše pomůcka než ozvláštnění textu.

Stejný model (žena bez sebevědomí a zlý manžel) pak vidíme i u druhého příběhu. Ten se liší formálně, je z větší části psán v dopisech (emailech), což je pro mě jen zástěrka pro další popisování příběhu místo jednání a chování postav.

Největším problémem textu je popisování situací, místo jejich odehrání, prožití. Prokousáváme se příběhem a čekáme, kdy se něco stane. A když už to přijde, v životě žen nastane radikální změna, my jako čtenáři žádnou katarzi neprožijeme.

Třetí příběh je trochu jiný než předchozí dva. Opět jde o ženu s nízkým sebevědomím, ale tentokrát známe jeho původ. Jiné je také to, že jediným stínem, který se vznáší nad hlavní postavou je skutečně ono nesebevědomí, není soužena žádným mužem. Sledujeme zde popis proměny dívky, později ženy. Jde si za svým cílem, postupem času už bezohledně. Závěr udělá z příběhu moralitku – budeš se špatně chovat, něco špatného se ti stane. Postava je navíc vykreslena tak, že nám jí ani není líto.

Jazyk autorky není nijak originální. A ve chvíli, kdy užije zajímavý výraz (opouzdřit), pohřbí veškerou invenci tím, že jej v odstavci ještě několikrát zopakuje.

Formálně jsou texty zajímavé tím, že v každém je použit zcizovací prostředek, který dotváří příběh. Postup terapie, obrácení jedince k víře a naposled výňatky z odborných medicínských článků.

Věřím tomu, že někdo se v příbězích může zhlédnout a prožívat s postavami jejich příběhy. Mě ale text, vystavění příběhů a bohužel ani postavy, nedokázaly do děje vtáhnout.

Za výtisk děkuji knihkupectví Martinus. Knihu si můžete koupit zde: http://www.martinus.cz/?uItem=224674
:)

Čtenář z vlaku v 6.27

Jean-Paul Didierlaurent, známý především díky svým povídkám, vydal na podzim loňského roku knihu s názvem Čtenář z vlaku v 6.27. Byť je tato kniha označována jako román, dovolím si s tímto termínem polemizovat. Prózu bych označila spíše za novelu, protože ta je, na rozdíl od rozvětveného románu, sevřenější a stručnější co do obsahu i počtu postav.

A přesně tomu odpovídá kniha Čtenář z vlaku v 6.27. Autor představuje pár postav, o nichž jsou nám známy jen jejich základní charakteristické rysy a denní návyky. Jen to, co skutečně potřebujeme jako čtenáři vědět. Provádí nás příběhem prostřednictvím hlavní postavy Guyillaina Vignollese, přičemž ani v náznaku nevíme, za kterým rohem nás čeká nová zápletka, nebo zda právě tato postava bude děj rozvíjet novým směrem. A to nás nutí číst dál a dál.

Atmosférou bych knihu přirovnala k filmu Amélie z Montmartru. Čtenář z vlaku v 6.27 nás totiž stejně jako Amélie přesvědčí, jak důležité je nezapomínat na kouzla, na ta všední, ukrytá v ponoření ruky do luštěnin nebo v předčítání ve vlaku. Především však v sebemenší radosti, kterou uděláte druhým nebo sami sobě.

Kniha je jazykově velmi vytříbená. Oproštěna od zbytečně “vaty” okolo. Autor se vyjadřuje přesně tak, aby vystihl momentální rozpoložení postav i důvody jejich jednání. Přesto nepůsobí stroze, a to zejména díky neobyčejným přirovnáním.

Čtenář z vlaku v 6.27 není příběhem, který by byl nabitý neočekávaným zápletkami, jedna za druhou. Je to příběh, kdy jedna událost plynule rozvíjí druhou. Vzájemně na sebe navazují a doplňují se. Je to příběh o okamžiku, který může navždy změnit váš život. O okamžiku rozhodnutí, které můžete udělat jen vy. Ale také o náhodě, bez kterých by i naše životy byly nudné a často šedivé.