Jeden den / Pokoj

Díváš se na ni, jak spí. Jak se jí leskne pleť. Jak má jedno víčko odřené a ty nevíš proč. Nevíš, co se jí honí hlavou, že by chtěla psát jako Virgina Woolfová, ale žít bez deprese. Ani jedno se jí zatím nedaří. Otevře oči a máš pocit, jako by pokoj, dosud zatemnělý těžkými závěsy, najednou něco rozsvítilo. A ne, není najednou vše zalité sluncem. Je to jen pološero, které osvětluje rozbitá poblikávající lampa z ulice.

„Ty květiny koupím sama,“ je první, co po probuzení řekne a ty nevíš, o čem mluví. Zase.

Dívá se na sebe do zrcadla, umyje si obličej, pleť se jí už neleskne. Vůně kávy se usadí v její kůži jako by se oblékla do šatů z voňavých zrnek. Už je podzim, říká si a radši by si místo kávy dala víno.

V tu chvíli ještě nevíš, že ses zamiloval tak, jak se v životě zamiluješ jen jednou. Jenže vždycky, když ji chceš pohladit, uhne. Lampa zabliká a zhasne.

Zdálo se to jako dobrý nápad. Sbalit si pár knih, Kunderu, jistě, pár nových punčoch a dát sbohem všemu. Prásknout dveřmi, spálit mosty, prásknout do bot. Bylo to všechno, co jste mohli kdy potřebovat. Drahé hotely, kde vám stačila snídaně a postel, tedy hlavně ta postel. Nemohli jste se sami sebe nabažit. Jako bys po letech přísného půstu konečně mohl jíst, cokoli, a hlavně kdykoli tě napadne. Byla jako čerstvé hrozny nacucané vodou, co ti svou energií a živelností sami od sebe praskají v dlaních.

 Nepotřebujeme pokoje. Naše duše jsou naše pokoje. Já se schovám do tvé a ty do mé.

Podívala se na tebe tiše a s vážnou tváří. A pak se rozesmála tím velkým jedinečným smíchem, který naplnil celou místnost i veškeré póry tvého těla, takže sis konečně nepřipadal prázdný a řekne ti. To je blbost, bože větší blbost jsi říct nemohl! A dál se ti směje. Tebe to urazí, ale v tu chvíli nevíš, že jen skrývá rozpaky a že se až nemožně bojí. Bojí pustit tě blíž.

Líbila se ti hned jak vešla do místnosti. Její bezprostřednost, když přišla za tebou, podala ti ruku a nastavila cigaretu, jako by ti přímo dala svolení, abys jí mohl připálit. Bože, byla tak krásná ve své nedokonalosti. Divoká od pohledu. Vlasy ji neposlouchaly, a to tě mělo varovat. Teď už neposlouchá ani ona tebe. Křičíš na ni, protože nerozumíš tomu, kam se poděla její divokost a kde se tu sakra vzala ta nekončící apatie. Podívá se na tebe, v koutku rtů cigareta, přestaň si konečně myslet, že jsi ve filmu! 

Ale Petříčku.

Já nejsem Petříček, já jsem Ferdinand! Ano, stále ještě hraješ její hru. A cigaretu si nakonec zapálí sama, protože už o tebe dávno nestojí.

Pamatuješ si na váš první společný večírek? Jak byla jiná mezi všemi. Seděla chvíli sama, aby nabrala energii. Přišel jsi za ní a ona přemýšlela, že by z té střechy mohla skočit. Ne že to udělá, ale že by mohla. Tehdy byla ještě nepřítelkyně. Ale co je teď? Co mi to z ní zbylo? 

„Proč máš tak ráda víno? V čem ti učarovalo a proč se do něj díváš raději než na mě?“

„Proč bydlíme v takové díře?“

„To ty jsi říkala, že je ti jedno, kde budeme, hlavně když budeš se mnou.“

„Ne, tos‘ řekl ty.“

„Jsi zklamaná, že je to nakonec jinak, než jak sis představovala.“

„Jsem zklamaná, že je to úplně stejně, jak jsem si představovala.“

Je ticho, klid.

„Jdu pro ty zasraný kytky.“

„Jaký kytky?“

„Máme dneska ten večírek, zapomněls?“

Je tady ticho, klid.

Nikoho z těch lidí neznáš. Nevíš, kde je sebrala, ale se všemi se vítá, jako by je znala celý život, každý jí dá pusu na rty. Na ty rty, které byly kdysi jen tvoje a jen pro tebe. Teď utíká do noci a ty nevíš, koho těmi rty líbá.

„Kdo to je? Kdes je vzala?“

„Uklidni se, jsou to kamarádi.“

„Ani jednoho z nich neznám.“

„Tak je poznáš!“

„Řekni mi, co děláš, když jsi v noci pryč?“

„Co je ti sakra po tom! Přestaň mě hlídat!“

„Proč na mě musíš hned začít ječet, jen se tě ptám.“

„Protože ti do toho kurva nic není.“

A odejde. A ty tam stojíš a nejradši bys jí položil ruku na tvář, s prudkostí, aby se jí tam otiskla, nejlíp už navždy, aby nezapomínala, čí že sakra je a kdo ji to vytáhl z té kopy hnoje, kterému říkala spokojený život. Aby se už konečně probrala a byla to znovu tvá Něžná. Ale ona už dávno není, jak to žes’ nepostřehl její proměnu?

A co kdybych tě, Něžná, oběsil? Kolikrát už tě to napadlo? Ale vy nejste postavy z filmu. Jenže Ty v tu chvíli nevíš, že ona má svůj svět a že celý tvůj svět je ona.

A pak ji najdeš. Vždycky si barvila vlasy na rudo, ale tohle je příliš. Co se dělo včera? Utíkáš do noci, tentokrát ty a ne ona, ztrácíš se v chodbách města a ona žije znovu tím spokojeným životem. Její rty kolují, její rty, rudé jako její vlasy, utíkáš a víš, že se nevrátíš, protože je to příliš. Díváš se na ni – vlastně na ně – ona ve zlatém středu lidské koláže, hlavu položenou v karmínové.

Díváš se na ni, víčko už má dávno zahojené, ale odřeniny má po celém obličeji. Karmínová cestička jí zaschla na spánku. Pouliční lampa už dávno zhasla.

Jednotlivé fáze psaní

Každý píše jinak. Někdo si sedne a svědomitě nad svou prací sedí tak dlouho, jak je potřeba. Někdo prokrastinuje do posledních dní a pak celou práci napíše za dva dny. Já jsem něco mezi:

1. Jsem v hajzlu, nezvládnu to. Nemám dost času a talentu, vědomostí, ani síly.

2. Opiju se, zvracím. Ne nutně v tomhle pořadí.

3. Zjistím, že že jsem fakt dobrá, a že jsem přece minule zvládla za kratší dobu mnohem větší práci.

4. Opiju se na oslavu, že mám dost času a talentu.

5. Zvracím, promrhala jsem tři dny oslavou a následnou kocovinou.

6. Začínám s pracovní osnovou a krátkou synopsí.

7. Rozvrhuju si dny, kdy co přesně napíšu a je mi fajn. Mám to pod kontrolou.

8. Hned druhý den o dvě hodiny zaspím. Nevadí, doženu to večer a v noci.

9. Večer si dám dvě deci na kuráž. Když dopiju flašku, jdu spát. Ne, nejdřív se dodívám na Sex ve městě, a PAK jdu spát.

10. Ráno se probouzím se zvláštním pocitem, že jsem na něco zapomněla a nemůžu si vzpomenout, co to bylo.

11. Celý den jsem v pohodě, ve vaně si čtu knihu, pak jdu na oběd a večer s kamarádkou na jedno.

12. V noci najdu zmatené poznámky a dojde mi to. Snažím se to dát dohromady.

13. Ráno postuju na insta stories jak tvrdě makám, a taky že jo. Mám 14 dní skluz a nepiju.

14. Práce mě hrozně baví a naplňuje, mám ze sebe dobrý pocit, ale taky špatné svědomí, že jsem promrhala tolik času. Synovi pouštím víc pohádek, než by bylo vhodné, jen abych mohla psát. I z toho mám špatné svědomí.

15. Dva dny před uzávěrkou se hrozně opiju, na oslavu, že už to mám skoro hotové. Když vystřízlivím, zjistím, že nemám ani půlku.

16. Hotovou práci odesílám v noci v termínu uzávěrky a modlím se.

17. Dva dny se nic neděje. Modlím se a nepiju.

18. Přijde korektura. Dva dny neotvírám mail a mám strach.

19. Chce to jen drobné úpravy, jinak jsem skvělá, ohromná a fenomenálně talentovaná! To se sice v mailu nepíše, ale já umím číst mezi řádky.

20. Dokončím poslední úpravy a jdu psát seznam, co si za vydělané peníze koupím = knihy.

Les se dnes zdál být jiný

Naposledy položila své studené ruce kolem jeho horkého krku a nechala ho odejít. Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten první den, kdy (nevědomky) vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal. 

--- 

Probudila se brzy ráno. Bylo chladno, pod peřinu jí zalézal mráz a na chodidlech lechtaly sluneční paprsky. Nenáviděla, když se někdo dotýkal jejích chodidel. Rannímu svitu to však dovolila. Jakmile si sedla a nohama se dotkla studené podlahy, věděla, že musí něco udělat. Tady nemá být. Něco se musí změnit. Něco se musí stát.

Podívala se do vždycky čistého zrcadla, a neusmála se. Uvařila si černou kávu, a nenalila do ní mléko. Ani nepřidala med. Ano, tehdy ještě považovala tyhle detaily za důležitou součást svého života. Teď je šťastná - šťastná? když se ráno probudí a ví, že žije. 

Oblékla se, vzala si jedinou čistou knihu, kterou v bytě našla, pero a vyšla do mrazivého dopoledne. Potřebovala se projít. Něco se muselo stát. Šla úbočím, po pravé straně skály, po levé rozlehlá louka. Pod nohama jí křupalo už zmrzlé podzimní listí. Bažiny tou dobou bývaly ještě záludnější. Tenounce zamrzly a zrcadlily vaše nejhlubší touhy a pravdy. Když jste se sklonili dostatečně blízko k ledu, mohli jste se nosem dotýkat sami sebe a sami sebe - podobně jako mýtický Narkissos – obdivovat. Na dně močálu prý mnoho lidí našlo odpovědi na své nejniternější otázky. Z jejich dna už se však nikdo nedostal. 

Lotta se v lesích a mokřadech vyznala. Vítr jí foukal do zad a poháněl kupředu. Krok za krokem kladla nohy před sebe, zkušeně se vyhýbala lesním nástrahám, cestu poznávala podle jednotlivých bříz. V dálce za sebou nechávala kouř z komínů. 

--- 

Šla zatopit do kamen, tak jak to dělala každý večer od té doby, kdy přišla na tohle zvláštní místo. Ta dnešní nadcházející noc ale byla úplně jiná. Teplo z kamen nedokázalo zahřát ono prázdno, které v ní zůstalo ve chvíli, kdy odešel.  

"Snad ještě přijdeš (snad ještě přijdeš)," opakovala si. A opravdu se vždycky vrátil. Teď to ale bylo jiné. Odešel na dobro. Viděla mu to na očích. A už neměla sílu prosit.  

Nevěděla, jestli to, co ji tu noc budilo, bylo praskání ledu nad močály, (tam kde stál a čekal na ledovou smrt,) nebo jestli to je praskání větviček, to jak se za ní vrací. Snad je to jen její rozjitřená mysl, kterou se jí nedaří utišit ani odvarem z bylin. Možná popletla poměry a místo uklidnění se jí do snů vkrádají obrazy, před kterými svou mysl za denního bdění ostražitě chrání. 

--- 

Když tehdy vešla do lesa, dávno zapomněla na to, co všechno nechala za sebou. Uklizený byt, jistou práci, s doklady i totožnost. Slunce mezitím už vyskočilo vysoko nad obzor. Lotta opatrně obchází propast. Sbírá brusinky, schovává si je do kapes, a borůvky, ty rovnou polyká. Na dně propasti leží jezero, které záhadně nikdy nezamrzá, jen mění svou barvu podle ročního období. Sundává si boty. Trní se jí zadírá do chodidel, za chvíli bude na místě, tam si je ošetří. Začalo pršet. Na místo doběhla celá promočená. A bylo přesně takové, jaké si ho představovala.

---

V městečku, kde žila, potkávala různé lidi.  S rozličnýma očima, s rozdílnou chůzí i problémy. Všechny spojovalo jediné – šeptali si. O sobě, o sobě navzájem, ale hlavně o ní. Zpočátku byl ten šepot jen jako jemné ševelení stromů, a postupně sílil. Překrýval se. Najednou věděla příliš málo o sobě a příliš mnoho o ostatních lidech. Muselo se něco změnit. Musela odejít. A ti, kteří k ní zprvu jen šeptem promlouvali, k ní pak i toužili i přijít, ale jen malá hrstka z nich se k ní skutečně dostala. Někteří přimrzli nosem k ledové bažině. Jiní se utopili ve vlastní odrazech. Ti, co šli bosí, se otrávili jedovými trny. Ale občas se skutečně ozvalo bušení na dveře v místě, kam před časem přišla s odřenýma nohama a zmáčená deštěm.

Jako první se k Lottě dostala žena s psí hlavou. Lotta si nejdřív pomyslela, že je to jen maska, zahalující ženinu totožnost. Teprve po chvíli zírání do oněch psích očí, které vůbec nebyly smutné, pochopila, že právě psí srst a prodlužující se obličej je pravý ženin problém. Lotta ženu pozvala dovnitř a ta se s úlevou svezla na všechny čtyři, u kamen se stočila do klubka a čtyři dny a čtyři noci spala. Lotta pravidelně hlídala její dech, ale občas se vydávala na krátké noční procházky. A právě tehdy, v hluboké noci, ho poprvé spatřila. Měl nevšední oči, jako dubnové jezero. Jako větvičky obalené zelenými lístky, pohupující se před nebem, které se právě oprostilo od těžkých sněžných mraků.

Podíval se na ni dlouhým pohledem a zmizel ve tmě. Ale ještě dlouho poslouchala, jak pod jeho kopyty praskají větvičky, a ona věděla, že se za ní vrátí.

Když se psí žena po čtyřech dnech probudila, ztratila už zcela lidský hlas a jediné, co v ní zbylo lidského, byl onen šepot, který slyšela už jen Lotta. Vzala ženě hlavu do dlaní, zašeptala jí do ucha a šla zatopit v kamnech.

Lotta se stále vydávala na procházky uprostřed noci. Sbírala byliny, hledala ty pravé, které by pomohly psí ženě, ale i těm dalším, kteří se k návštěvě Lotty ještě neodvážili. A jelen mezitím přicházel stále blíž, dokud neucítila jeho dech na své tváři. Podívala se na něj, oči mu náhle ztemněly a od té chvíle byl její a ona jeho. Brzkého konce v tu chvíli nedohlédli.

Šepot psí ženy byl čím dál naléhavější, ačkoli se jej snažila Lotta tišit bylinkami a nevnímat. Počáteční tiché drmolení se postupem času měnilo ve štěkot, který žena už nedovedla ovládat. Lotta byla nucena poslouchat o lidech z městečka, na které dávno zapomněla: „To dítě není jeho, všichni to vědí, dokonce i on to ví, ale je to takovej chudák, že se své ženě bojí cokoli říct. A ústa mu postupně zevnitř zarůstají mechem. Nikdo si toho zatím nevšiml, kromě mě samozřejmě, já vidím všechno, vidím i tam, kam nevidím a o čem nic nevím, a co nevím, i to vypustím, možná by mu pomohl nějakej výplach nebo odvar z těch vašich bylin, víte, protože on tam má ten mech, teda já o tom nic moc nevím, ale možná vy byste věděla, co s tím. Ale teda, že nic neřekne té své, to teda nechápu. Ona je navíc taková docela neschopná, obě ruce levé, znáte to, už jsem říkala, že má obě ruce levé? O to děcko se moc nestará, ale on, on se může přetrhnout, a to i když není jeho a ví to! Ale nic jí neřekne, proto mu zarůstá ta pusa mechem, víte…“

Lotta zavírá oči a na moment si dovolí hluboce nenávidět. Psí žena si Lottu tak oblíbila, že je jí neustále v patách. Šepoty Lottě rezonují v uších, v kolenou, v nehtech na nohou, bělají jí vlasy. Už to dál nesnese.

„Já toho vím dost i o vás, to jen abyste si nemyslela, že se zabývám jen cizíma lidma, to né. Vy jste byla vždycky taková jiná, že jo? Ale nenarodila jste se v městečku, nebo jo? To bych ale věděla. A kde jste se teda narodila? Říká se, že vás prej našli tam někde… a je pravda, že jste měla na levé noze všechny prsty srostlé, ale že jste si je jako dítě všechny odřezala, protože se vám ostatní děti smály? A proč jste se vlastně s nikým nebavila? Ono se to tak říká, že tichá voda břehy mele, že jo…“

Už se stmívalo, a tak šla Lotta zatopit v kamnech. Ten večer neusnula. Ani jelen nespal, ale v divokých myšlenkách Lottě zabránit nedokázal.

Druhý den, chvíli po poledni, se po dlouhé době ozvalo lehké ťukání na dveře. Lotta otevřela a dovnitř pozvala vysokou a velmi vyhublou ženu s dlouhými černými vlasy. Podala Lottě studenou zpocenou ruku. Ta jí uvařila čaj a vyhnala psí ženu na chvíli očuchávat okolí lesa, šepot byl příliš silný („Vidíte, to je ta, o které jsem vám říkala, ona je trochu šáhlá, taková jako hrozně slabá…“)

„Víte,“ promluvila žena nezvykle hlubokým hlasem a netrpělivě si pohrávala s prameny vlasů. Lotta vyčkávala. Vždycky je nechala mluvit první, sami jí museli říct, co chtějí. Před nějakou dobou byla u Lotty zpěvačka, která nedokázala zpívat jinak než bosa. Byla u ní nezvykle dlouho a za celou dobu nepromluvila. Jen zpívala a chodila bosa. A to byl její dar i prokletí. Cestou zpátky sešla z cesty a při došlápnutí na jedovatý trn zemřela. To ale Lotta nevěděla.

Černovláska si stále pohrávala s vlasy, až si je všechny sundala. Pod parukou se objevila holá hlava celá poseta rudými jizvami.

„Víte, já se hrozně nenávidím,“ dořekla žena, ale vůbec nepůsobila slabě. V lese zůstala déle než všichni, co přišli před ní i po ní. Když odcházela, všechny jizvy byly zahojeny a na hlavě jí začaly růst jemné světlounké vlasy.

Jelenovy oči byly čím dál temnější a šepot psí ženy, která ne, a ne přijmout svou novou identitu, aby mohla odejít, na pokraji snesitelnosti. Několik dní poté, co vysoká žena s vyléčenou sebenenávistí odešla, se Lotta rozhodla. Jelen to neschvaloval, věděla to.

K večeru zatopila v kamnech, lehla si a na chvíli usnula. Vzbudila se v pravý čas. Na nebe se vyhoupl modrý měsíc. Bylo chladno, pod peřinu jí zalézal mráz a na chodidlech ji lechtaly měsíční paprsky. Nenáviděla, když se někdo dotýkal jejích chodidel. Nočnímu svitu to však dovolila. Jakmile si sedla a nohama se dotkla studené podlahy, věděla, že to musí udělat. Ona tady nemá být. Něco se musí změnit. Něco se musí stát. Vzbudila psí ženu, která si zvykla spávat u kamen, trochu zavrčela, ale Lottu natolik milovala, že byla ochotná vstát kdykoli jí řekla. Lotta sbalila několik věcí a do kapsy schovala nůž na bylinky, který den předtím pečlivě nabrousila. Vyrazily. Les se dnes zdál být jiný. Osvícený nezvyklým modrým světlem, mezi stromy se mihotaly zvláštní stíny. Obě našlapovaly tiše a jistě. Ale jen jedna věděla, kam jdou. Lotta sbírá brusinky, schovává si je do kapes, a borůvky, ty rovnou polyká. Na dně propasti leží jezero, které záhadně nikdy nezamrzá, jen mění svou barvu podle ročního období. Sundává si boty. Trní se jí zadírá do chodidel, za chvíli bude na místě, tam si je ošetří. Začalo pršet. Na místo doběhly celé promočené. A bylo přesně takové, jaké si ho představovala. Jezero díky modrému úplňku dostalo zcela novou barvu. Lotta se i s psí ženou posadila těsně před kraj propasti. Lotta začala tiše zpívat, aby přehlušila počínající psí šepot. Sáhla do kapsy a ujistila se, že tam stále je.

„Já vůbec nevím, jak vám poděkovat,“ šeptala psí žena „myslím, že už jsem téměř – ne, zcela! – vyléčená a snad bych už v příštích dnech mohla odejít.“

„Vážně?“ opáčila Lotta.

„Ano,“ šepot zněl velmi nejistě. Psí žena měla bázlivě sklopené uši a Lotta, aby ji uklidnila, ji začala konejšivě hladit.

„To jsem ráda. Opravdu – Velice - Ráda. Myslím, že ti čas u mě prospěl, skoro ses toho zbavila, že? Ale myslím, že bys u mě mohla ještě chvíli zůstat. Nikam tě nevyháním.“

Psí žena se přestala třást a klidně položila Lottě hlavu do klína. V tu chvíli Lotta stejně klidně vytáhla z kapsy nůž, otevřela psí ženě tlamu, chytla ji za jazyk a než psí žena stačila cokoli udělat, Lotta jí vyřízla jazyk a hodila ho do propasti. Ten čas, než se jazyk dotkl hladiny jezera se Lottě zdál nekonečně dlouhý, ale nakonec cítila úlevu. Ovšem jen na chvíli. Šepot totiž oproti veškerému očekávání neustal a Lotta svého činu okamžitě litovala. Psí žena však neváhala a na Lottu vrhla se stejnou zuřivostí, s jakou mluvila o osudech cizích lidí. To Lotta nečekala. Svalily se do trní nebezpečně blízko propasti. Psí žena byla velká a velmi silná. Vzala Lottu do zubů a táhla ji k propasti. Na poslední chvíli se Lotta vzchopila a jedním tahem psí ženě podřízla hrdlo.

Zalitá krví a bez špetky výčitek hodila veškeré své břemeno do propasti pod sebou a vrátila se domů za Jelenem.

Jelen tam stál a čekal na ni. Vždycky na ni čekal. Oči už měl zase ledově klidné a neprostupné. Všechno bylo zpřetrháno. To, co na začátku vypadalo tak snadně a přirozeně, už bylo pryč. Přitom měli konec od začátku na dohled. Lotta už se nepokusila k němu znovu promluvit. Naposledy položila své studené ruce kolem jeho horkého krku a pak ho nechala odejít. Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten první den, kdy (nevědomky) vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal. 

x

Příběh pana P.

Pan P. se usadil ke stolu, kde měl – jako každou neděli – na talíři připraveného uzeného lososa. Bylo 6:37, tedy čas akorát na to, aby si po týdnu nošení opět zamastil pyžamo u snídaně. Lososa jedl vždy svým dětským příborem, na kterém byly vyryty veverky, a zapíjel ho studenou černou kávou ze sklenice na šampaňské. Sklenici měl jen jednu jedinou, přišla mu kdysi v malém hnědém balíčku, uvnitř zabalená do bublinkové folie. A zřejmě právě tehdy se u něj začala rozvíjet závislost.
Půlku lososa snědl příborem, druhou dojedl rukama, na každé z nich si olízal dva prsty a zbytek utřel do pyžama. To si pak svlékl, položil do koše na prádlo, a čistě se převlékl. Posadil se zpátky ke stolu a díval se před sebe. Pan P. byl výjimečný člověk. Nevlastnil televizi, pouze rádio, které bylo umístěné v knihovně přímo naproti stolu, tam, kde by byla televize, pokud by ji pan P. vlastnil.
Sledoval knihy i několik prázdných míst vedle nich. Žádnou z nich nikdy nepřečetl. Ani nerozečetl. Dokonce z žádné z nich nikdy nikomu nepředčítal. Ale prázdnotu v knihovně pravidelně doplňoval. I teď zvedl sluchátko telefonu, který na třínohém stolku vyčkával.
„Dobrý den, to je nakladatelství H.? Rád bych si objednal nějakou vaši knihu. - - Co mi můžete doporučit z novinek? - - - Dobře, tak tu beru. Ale prosím, pečlivě ji zabalte, minule přišla trochu poškozená. Děkuji, na slyšenou.“
Tváře pana P. zrudly. Zčásti horlivostí, zčásti očekáváním. Zpod stolu vytáhl proutěný košík a  něj své milé tajemství. Vzal ten nejmenší kousek bublinkové fólie a přitiskl ho k tváři. Zavřel oči, ozvalo se zcela tichounké zapředení. Pak začal jednu bublinku po druhé lupkat. Kdykoli se ozval onen praskající zvuk, v těle pana P. to zajiskřilo.
Jakmile vylupkal celou fólii, byl čas vyvenčit jedno ze zvířat. Tentokrát si z poličky vybral malého porcelánového ptáčka. Ostatní zvířátka, která mu stejně jako knihy dodávali v bublinkové fólii, se za nimi smutně dívala.
Pan P. s ptáčkem vyšli do mrazu. Minuli stánek s kávou, kde si na zpáteční cestě dají jako obvykle horké kakao. Vietnamskou restauraci, kde zásadně neobědvá; bar, kde skončil se ženami; první trafiku, kde si ničeho nevšiml; potraviny; zdravou výživu, u které vytočil oči v sloup nad těmi průhlednými vegany. Kdyby měl vnučku, určitě by to byla veganka, nosila divně zacuchané vlasy a pravnouče by nosila ve vaku na břiše. Takže byl rád, že žádnou nemá. Ale třeba by mi pravnouče nosilo fólii. Nechal fantazii zajít příliš daleko a bylo mu to líto.
U druhé trafiky se zastavil, aby se vysmrkal. A uviděl to. Velké vykřičníky, bombastické i skromné titulky. Pan P. sevřel ptáčka v dlani a roztřeseným krokem se vydal k domovu.
Jednou rukou telefonoval, druhou lupkal poslední zbytky bublinek.
„Jak-jak si to vůbec můžete dovolit?! Víte, kolik věcí a-a lidí je na tom závislých? - - - Mně opravdu nezajímá, že technologie postoupila vpřed a s tím musí jít vpřed i výroba všech fólií. A vlastně…to ani není krok vpřed, to je krok zpět. Zrušit-výrobu-bublinkové-fólie. Úplně. To nemůžete myslet vážně! Haló? Haló!“
Pan P. dosedl na železné schody vedoucí nahoru na most. Slzy mu kapaly na límec nedělní košile. Žmoulal vylupkanou fólii.
„Chceš se zabít?“
„Cože?“
Před panem P. se objevila malá holčička.
„Ptám se, jestli se chceš zabít.“
„Předtím mě to nenapadlo, ale když se ptáš-“
„A proč?“
„Přišel jsem o něco, co dávalo mému životu smysl.“
„Nemůžeš to něčím nahradit?“
Jejich další slova se ztratila v hluku právě projíždějícího vlaku.
„Máš doma nějaké knihy?“
„Ano.“
„Já mám ráda, když mi někdo předčítá. Mamka na to ale nemá čas, protože je příliš zaměstnaná shromažďováním zbytečností,“ s posledními slovy holčička vytáhla z kapsy složenou fólii, s kterou zakroutila, jako když lámete holouběti vaz, takže prasklo několik bublinek naráz. Pan P. zaúpěl.
„Proč nevylupkáváš jednu po druhé?“
„Ztrácela bych čas, mám toho plnej sklep.“
„Měla by sis to šetřit, už se nebude vyrábět.“ Pan P. se vysmrkal.
„Tak na,“ podala mu několik kusů fólie.
„Děkuju,“ usmál se.
„Ještě se chceš zabít?“

Dušan Dušek: Věta holá o lásce

Recenze psaná pro pořad Horizont očekávání na Radiu R.

Provedu vás knihou Dušana Duška Věta holá o lásce, kterou vydalo nakladatelství Větrné mlýny v Edici Česi, čítajte, což je Edice současné slovenské prózy v českých překladech.

Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění. 

Dušan Dušek se narodil 4. ledna 1946, Gbelce, Slovensko) je slovenský básník, prozaik, filmový scenárista, pedagog, autor rozhlasových her a literatury pro děti a mládež.

Narodil se v rodině lesního dělníka a své vzdělání získával v Piešťanech a Bratislavě, kde vystudoval geologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. Pracoval jako redaktor v časopisech Smena, Tip, Kamarát a Slovenské pohľady. Od roku 1979 se profesionálně věnuje literární tvorbě a v současnosti vyučuje v Ateliéru scenáristické tvorby na Filmové a televizní fakultě VŠMU v Bratislavě.

Svoje první literární díla publikoval od roku 1964 v časopisech (Mladá tvorba, Slovenské pohľady, Romboid, Kamarát, Slniečko a jiných). Knižní debut mu vyšel v roce 1972. Věnuje se psaní literatury pro dospělé, ale i pro děti a mládež. V dílech se vrací k tématům dětství, domova, vesnice, příbuzenských či mezilidských vztahů, často využívá motiv smrti, kterou považuje za součást života, ale také erotiky a dospívání. Krom samotného děje se věnuje množství detailů, které se neustále opakují a vzájemně prolínají, proniká pod povrch vztahů, situací a problémů, které neřeší, jen evokuje. Svůj postoj naznačuje využitím nečekaného úhlu pohledu, který se často mění a přechází až do světa neskutečna a fantazie.

Kromě Věty o holé o lásce vydal například sbírky povídek s názvem Kufor na sny, Zima na ruky, Prášky na spanie a další. Jeho posledním filmovým scénářem je Krajinka, kterou režíroval slovenský režisér Martin Šulík.

Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.

Jestliže je to nejfilmovější Duškova próza, jak je řečeno v úvodu knihy, přemýšlím, jak by se jednotlivé novely přenesly do filmového jazyka? Děšťová voda má atmosféru, ale taky obsahuje filmem nepřenosné dojmy. Kniha čtenářům neposkytuje jen obrazové vjemy, prostřednictvím čtenářovy imaginace, ale také k našemu nosu pronikne vůně zázvorek a tělem projede zima, kterou jedna z postav přinese do bytu. 

Dešťová voda je příběhem scenáristy Tima a jeho milé Alice. A příběhem tety Manciky a její nemocné dcery Noriky. Všichni o sebe navzájem pečují. A autor Dušek pečuje o ně. O své postavy. Dobře je zná. Potkává v ulicích. Potkává v sobě.

Text obsahuje dlouhá souvětí:

Pletl si dny, někdy i týdny, trápil se nad osudem roztroušené slámy z rohože. Vítr ji uložil do obou koutů balkonu, ale i když byla ošumělá a vetchá, celkově chatrná a špinavě ubohá a odpadávaly z ní drobné úlomky, přestože už dávno mlela z posledního, připadala mu stále vlídná, mile blízká, všechna její kolínka bez lesku, tam i tam, tedy v každé jeho vzpomínce — a zároveň před očima

A pak krátké věty:

Polibek je zkratka modlitby. 

Které někdy tezovitě ční v textu, ale autor je vzápětí rozvíjí:

Polibek je zkratka modlitby. Vážka zase letadla. Výška patří vzduchu.

Čímž text dostává poetický ráz, dává prostor ke snění, domýšlení. Autor nechává nás, abychom situacím i obrazům sami přiřkli význam.

Skončili v posteli, začali a skončili — a když spolu skončili, Alice mu zasněně šeptala: „Vidím hejno sov s hořícíma očima.“

„Kde?“

„Letí.“

Dále přesně pojmenovává všednodenní poznatky a neobvykle je rozvíjí:

Timo si mohl dále lhát. A litovat se.

A pokaždé rád — a pokaždé květnatě.

Píše ve třetí osobě, ale z pohledu Tima. Tím příběh působí odosobněně, v kontrapunktu s popisováním intimních koutů jejich života. 

Najednou mu tělem projela touha – dotýkat se mladého ženského těla.

Na ulici: touha z pohledu

Soulož vyloučil.

Šlo by jen o laskání, zpěv na bříškách jeho starých prstů, které by se dotýkaly hebké pokožky.

Vzpomněl si na Kláru.

Dlouho ji neviděl.

Střípky okolního světa:

Už se zdálo, že se přední dveře trolejbusu zavřou, čemuž nasvědčovalo i zasyčení tlakového uzávěru, ale vtom se znovu rozletěly, aby tentokrát zasyčel hlas stařeny: „Pomozte.“

Timo se ani nepohnul.

Okamžitě věděl, že nastupuje ježibaba, která na lidi hledí hadíma očima.

Pomohla jí mladá žena, vytáhla do trolejbusu její obrovskou tašku na kolečkách — a tak se ježibaba usadila vedle ní.

Ale očima našla Tima, sedícího vedle Alice — a hned mu pohledem oznámila, že je pěkná svině, když jí nepomohl, byť mohl.

Otřásl se.

Na každé zastávce doufal, že stařena vystoupí, ale zároveň mu bylo stále jasnější, že bude vystupovat až s nimi, aby jí tentokrát musel pomoct sám, což se mu ani trochu nechtělo.

Připravil se, náhle vstal, po něm i Alice, takže měl krytá záda.

Dveře se otevřely.

Mezi lopatky ho bodl skřek: „Nemohl by mi ten pán pomoct?“

Alice popadla její tašku, postavila ji na chodník — a odpověděla: „Nemohl.“

Timo se ani neohlédl. Syčení odnesl vítr.

Za nejbližším rohem Alici poděkoval.

A potom se opatrně vrátil a vykoukl na zastávku: ježibaba čekala na další trolejbus linky, ze které právě vystoupila — a na další oběť.

Vtom ho zahlédla.

Další důležitou linkou (řekla bych zejména pro budoucí scenáristy a začínající spisovatele) jsou poznámky o psaní scénářů. A jsou to buď samostatné, oddělené poznámky, které působí, že si je autor nebo jeho postava-scenárista, zapsali na okraj poznámkového bloku:

„Metoda psaní scénářů: fotografie ve větách.

Provedení: doteky.

A odpověď: vyplašené oči.

Na úplném začátku psával pokaždé ráno od pěti do devíti na dřevěné desce mezi knihami na podlaze, byt byl ještě prázdný, jedl při tom keksy Marína, na parkety mu padaly drobky, říkal si, že je zamete, ale než to stihl, snědli je mravenci.“

Nebo se tato scenáristická linka vloudí přímo do příběhu, kdy Timo s kamarádem Edou, taky scenáristou, vymýšlí scénář pro televizní film. Autor pak popisuje, jak vznikají nápady a pak – samotný scénář.

Skutečně nejfilmovější novela je novela Ďábel. Scenárista Juraj zde hledá nejen nejlepší lokace pro svůj film, ale zejména postup, jak nejlépe adaptovat Dostojevského knihu Ďábel na scénář a posléze film. Tyto tvůrčí poznatky nám pak sděluje ve scenáristických graficky oddělených poznámkách, které znovu ocení hlavně začínající filmaři.

Samotná novela má pak tři roviny, které se vzájemně prolínají. První z nich je, jak už bylo řečeno, příběh Juraje, jež konvenuje s knihou Dostojevského, potažmo scénářem a filmem, což je druhá linka novely, a nakonec jsou tu ony filmové poznámky, kde Dušan Dušek popisuje své zkušenosti scenáristy:

Pokud takový text, ve kterém je ukrytá nutkavá představa budoucího filmu, dosud nemáme nebo pokud nám ho někdo nepodstrčil či laskavě nena‑bídl, nemůžeme začít. Ale jen co ho máme, můžeme společně se slavným francouzským scenáristou Jean--Claudem Carrièrem mluvit o první verzi scénáře, což je u původních scénářů pořádné kusisko práce, někdy i polovička celé cesty do cíle, což se dá říct i jinak: práce pěkně pokročila, už bychom ji asi, možná, zcela určitě (prosím — vybrat si) měli dokončit (…)

Příběh Ďábla plyne rychleji, na rozdíl od Dešťové vody neobsahuje tolik poetických obrazů a dojmů, ale naopak obsahuje obrazy filmové. Taky jsou zde celkem jasně oddělené dny a situace jednotlivých dní. Ty v předchozí novele jemně splývaly do sebe.

Co ale příběh popohání nejvíc je napětí, které se Duškovi podařilo do textu dostat. A to opět na několika rovinách: zůstane Juraj ještě na hranici koketerie nebo podlehne Maje? Ta má zároveň hrát Stěpanidu svůdkyni hlavního hrdiny Jurajova filmu. A povede se Jurajovi samotná adaptace Dostojevského knihy? Tedy – dovede literaturu přetavit ve filmový jazyk?

V Dešťové vodě jsem se ráda koupala – četla jsem ji pomalu, znovu dokola jsem si opakovala poetická slovní spojení a přesná pojmenování, která nenapadnou jen tak někoho. 

Ďábla jsem hltala jedním dechem. Neznalá Dostojevského prózy jsem si o to víc užívala příběh, vlastně příběhy dva a dobré rady scenáristy k tomu.

Poslední novela Duhovky je ze všech tří nejkratší. Je to příběh šestašedesátiletého Marka, opět scenáristy. Učí – stejně jako Dušan Dušek v Ateliéru scenáristické tvorby na Filmové a televizní fakultě VŠMU.

Zde popisuje drobky ze života scenáristy, kterými se táhne jedna linka – Hana, studentka scenáristiky. A pak linka druhá: oči, duhovky. Jeho nemocné oči, pravému oku hrozí operace. A pak její oči, Haniny, stáhnou se jí duhovky, když jí Marek prozradí, kde by chtěl být – u ní.

Text je opět provázen – zde drobnými – radami, kterak napsat dobrý scénář. Je totiž potřeba vidět – vidět obrazy tam, kde je ostatní nevidí. Obrazy a příběhy za nimi.

Pro mě je tato novela o tom, jak se v našich filmech – životech, proměňují hlavní postavy v komparz a opačně. A jak nám někteří zůstanou, vrostlí.

Celý pořad si můžete poslechnout zde: http://bit.ly/2odfKBF

A příští díl si pusťte na www.radio-r.cz

Barbara Gordon: Tančím tak rychle, jak dokážu

Barbara Gordon píše o svém životě upřímně a bez příkras. V knize Tančím tak rychle, jak dokážu se scenáristka a dokumentaristka vrací k době, kdy se léčila ze závislosti na valiu, ale i k době dávnější, do svého dětství a dospívání. Autorka tak zpětně hledá odpovědi na to, co ji dovedlo až sem – k vysokému postavení v televizní branži, závislosti a její léčbě. I k tomu, jakými lidmi se obklopovala, kdo a jakým způsobem ovlivnil její život.

Barbara Gordonová popisuje sled událostí i minulost tak, jak se odehrály před jejíma očima, tak, jak je ona sama pociťovala a prožívala. Nesnaží se nikoho očernit, ani učinit pokání. Kniha je spíše autorčinou terapií než vykřičníkem, který by varoval před závislostí na čemkoli. Zachycuje ty nejjemnější detaily povah lidí okolo Barbary, jejích emocí v jejich širokém spektru.

„(…)Nevěděla jsem, proč valium někdy zabralo, ani proč někdy ne. Právě tak jsem nevěděla, že vysazení valia může způsobit vážnější komplikace než vysazení heroinu.“

Autorka pomocí jednotlivých motivů a vzpomínek spřádá celou síť, která ji dovedla až sem, k závislosti a později k jejímu vyléčení. Zanedbal něco její psycholog? Rodiče? Ona sama? Provází nás detailně svým patologickým vztahem a mezi řádky tušíme i vysokou náročnost, kterou klade na sebe a svou práci.

Audioknihu namluvila Simona Postlerová, jež citlivě ztvárnila onu silnou ženu, kterou Barbara Gordon bezesporu je.

Děkuji Audiotéce za recenzní audioknihu. Tu si kupte zde

Petra Hůlová: Přes matný sklo

Autorka pohlíží na dřeň rodinných vztahů prostřednictvím dvou jejích členů – matky a syna. Ti se nekonfrontují přímo, ale prostřednictvím svých od sebe oddělených výpovědí, které se střetávají a různí. Ani jeden z nich nelže, oba vidí věci z jiného pohledu, který navíc doplňujeme my posluchači tím vlastním pohledem, vlastní interpretací, čímž vzniká unikátní trojrozměrný příběh.

Matka se synem se vrací do vzpomínek, situací. Když on byl ještě malý a ona mladá. Když on měl ještě manželku a ona snachu. Vzpomínají i na to, co bylo dávno předtím, a utíkají vpřed do budoucnosti s myšlenkou na to, jaké to bude, až… Mluví o sobě, o vztahu mezi sebou, sní.

Kniha není zvláštní příběhem nebo postavami. Je zvláštní a skvělá právě tím, že nás nechává ztotožnit se s konkrétními situacemi, pocity, detaily. Pokud se nás kniha dokáže takto niterně dotknout, můžeme o ní říci, že je dobrá. Pro dosažení tohoto, Petra Hůlová používá přesně zasazená slova a pojmenování, které v nás vyvolají něco konkrétního, něco zažitého, obrazy nebo emoce („chození po špičkách, který přijde pak“).

Román sestává nejen z toho, co obě postavy řeknou, ale především z toho, co zůstává nevyřčeno – tak jako v každé rodině, v každém vztahu – z toho, co jen tušíme a neodvažujeme se ani nechat vyhnít.

Ona intimita není jen ve slovech autorky. Je podpořena také herci Davidem Novotným a Hanou Kofránkovou v režii Aleše Vrzáka. Dodržují tempo a rytmus textu, takže slyšíme nervozitu, strach, naštvání nebo rádoby ležérní tón. Ten tón jakoby nic, ale v nás to řve a brečí. Tohle všechno je napsáno mezi řádky, vyřčeno mezi slovy. V audioknize neuslyšíme žádné ilustrační zvuky, žádné zbytečné zvuky nebo hudbu. Hudba funguje ve druhém plánu na podporu atmosféry či emoce, nebo jako interpunkce.

Audioknihu kupujte na Audiotéce, které děkuji za poskytnutí audioknihy.