Naposledy položila své studené ruce kolem jeho horkého
krku a nechala ho odejít. Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten
první den, kdy (nevědomky) vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal.
---
Probudila
se brzy ráno. Bylo chladno, pod peřinu jí zalézal mráz a na chodidlech lechtaly
sluneční paprsky. Nenáviděla, když se někdo dotýkal jejích chodidel. Rannímu
svitu to však dovolila. Jakmile si sedla a nohama se dotkla studené
podlahy, věděla, že musí něco udělat. Tady nemá být. Něco se musí změnit. Něco
se musí stát.
Podívala
se do vždycky čistého zrcadla, a neusmála se. Uvařila si černou kávu, a
nenalila do ní mléko. Ani nepřidala med. Ano, tehdy ještě považovala tyhle
detaily za důležitou součást svého života. Teď je šťastná
- šťastná? když
se ráno probudí a ví, že žije.
Oblékla
se, vzala si jedinou čistou knihu, kterou v bytě našla, pero a vyšla do
mrazivého dopoledne. Potřebovala se projít. Něco se muselo stát. Šla úbočím, po
pravé straně skály, po levé rozlehlá louka. Pod nohama jí křupalo už zmrzlé
podzimní listí. Bažiny tou dobou bývaly ještě záludnější. Tenounce zamrzly a
zrcadlily vaše nejhlubší touhy a pravdy. Když jste se sklonili dostatečně
blízko k ledu, mohli jste se nosem dotýkat sami sebe a sami sebe
- podobně jako
mýtický Narkissos – obdivovat. Na dně močálu prý
mnoho lidí našlo odpovědi na své nejniternější otázky. Z jejich dna už se však
nikdo nedostal.
Lotta
se v lesích a mokřadech vyznala. Vítr jí foukal do zad a poháněl kupředu. Krok
za krokem kladla nohy před sebe, zkušeně se vyhýbala lesním
nástrahám, cestu poznávala podle jednotlivých bříz. V dálce za sebou
nechávala kouř z komínů.
---
Šla zatopit do kamen, tak jak to dělala každý večer od té
doby, kdy přišla na tohle zvláštní místo. Ta dnešní nadcházející noc ale byla
úplně jiná. Teplo z kamen nedokázalo zahřát ono prázdno, které v ní zůstalo
ve chvíli, kdy odešel.
"Snad ještě přijdeš (snad ještě přijdeš),"
opakovala si. A opravdu se vždycky vrátil. Teď to ale bylo jiné. Odešel na
dobro. Viděla mu to na očích. A už neměla sílu prosit.
Nevěděla, jestli to, co ji tu noc budilo, bylo praskání
ledu nad močály, (tam kde stál a čekal na ledovou smrt,) nebo jestli to je
praskání větviček, to jak se za ní vrací. Snad
je to jen její rozjitřená mysl, kterou se jí nedaří utišit ani odvarem z bylin.
Možná popletla poměry a místo uklidnění se jí do snů vkrádají obrazy, před
kterými svou mysl za denního bdění ostražitě chrání.
---
Když
tehdy vešla do lesa, dávno zapomněla na to, co všechno nechala za sebou.
Uklizený byt, jistou práci, s doklady i totožnost. Slunce mezitím už
vyskočilo vysoko nad obzor. Lotta opatrně obchází propast. Sbírá brusinky,
schovává si je do kapes, a borůvky, ty rovnou polyká. Na dně propasti leží
jezero, které záhadně nikdy nezamrzá, jen mění svou barvu podle ročního
období. Sundává si boty. Trní se jí
zadírá do chodidel, za chvíli bude na místě, tam si je ošetří. Začalo pršet. Na
místo doběhla celá promočená. A bylo přesně takové, jaké si ho představovala.
---
V městečku,
kde žila, potkávala různé lidi.
S rozličnýma očima, s rozdílnou chůzí i problémy. Všechny
spojovalo jediné – šeptali si. O sobě, o sobě navzájem, ale hlavně o ní.
Zpočátku byl ten šepot jen jako jemné ševelení stromů, a postupně sílil. Překrýval
se. Najednou věděla příliš málo o sobě a příliš mnoho o ostatních lidech. Muselo
se něco změnit. Musela odejít. A ti, kteří k ní zprvu jen šeptem
promlouvali, k ní pak i toužili i přijít, ale jen malá hrstka z nich
se k ní skutečně dostala. Někteří přimrzli nosem k ledové bažině.
Jiní se utopili ve vlastní odrazech. Ti, co šli bosí, se otrávili jedovými
trny. Ale občas se skutečně ozvalo bušení na dveře v místě, kam před časem
přišla s odřenýma nohama a zmáčená deštěm.
Jako
první se k Lottě dostala žena s psí hlavou. Lotta si nejdřív
pomyslela, že je to jen maska, zahalující ženinu totožnost. Teprve po chvíli
zírání do oněch psích očí, které vůbec nebyly smutné, pochopila, že právě psí
srst a prodlužující se obličej je pravý ženin problém. Lotta ženu pozvala
dovnitř a ta se s úlevou svezla na všechny čtyři, u kamen se stočila do
klubka a čtyři dny a čtyři noci spala. Lotta pravidelně hlídala její dech, ale
občas se vydávala na krátké noční procházky. A právě tehdy, v hluboké
noci, ho poprvé spatřila. Měl nevšední oči, jako dubnové jezero. Jako větvičky
obalené zelenými lístky, pohupující se před nebem, které se právě oprostilo od
těžkých sněžných mraků.
Podíval
se na ni dlouhým pohledem a zmizel ve tmě. Ale ještě dlouho poslouchala, jak
pod jeho kopyty praskají větvičky, a ona věděla, že se za ní vrátí.
Když
se psí žena po čtyřech dnech probudila, ztratila už zcela lidský hlas a jediné,
co v ní zbylo lidského, byl onen šepot, který slyšela už jen Lotta. Vzala
ženě hlavu do dlaní, zašeptala jí do ucha a šla zatopit v kamnech.
Lotta
se stále vydávala na procházky uprostřed noci. Sbírala byliny, hledala ty
pravé, které by pomohly psí ženě, ale i těm dalším, kteří se k návštěvě
Lotty ještě neodvážili. A jelen mezitím přicházel stále blíž, dokud neucítila
jeho dech na své tváři. Podívala se na něj, oči mu náhle ztemněly a od té
chvíle byl její a ona jeho. Brzkého konce v tu chvíli nedohlédli.
Šepot
psí ženy byl čím dál naléhavější, ačkoli se jej snažila Lotta tišit bylinkami a
nevnímat. Počáteční tiché drmolení se postupem času měnilo ve štěkot, který
žena už nedovedla ovládat. Lotta byla nucena poslouchat o lidech
z městečka, na které dávno zapomněla: „To dítě není jeho, všichni to vědí,
dokonce i on to ví, ale je to takovej chudák, že se své ženě bojí cokoli říct.
A ústa mu postupně zevnitř zarůstají mechem. Nikdo si toho zatím nevšiml, kromě
mě samozřejmě, já vidím všechno, vidím i tam, kam nevidím a o čem nic nevím, a
co nevím, i to vypustím, možná by mu pomohl nějakej výplach nebo odvar
z těch vašich bylin, víte, protože on tam má ten mech, teda já o tom nic
moc nevím, ale možná vy byste věděla, co s tím. Ale teda, že nic neřekne
té své, to teda nechápu. Ona je navíc taková docela neschopná, obě ruce levé,
znáte to, už jsem říkala, že má obě ruce levé? O to děcko se moc nestará, ale
on, on se může přetrhnout, a to i když není jeho a ví to! Ale nic jí neřekne,
proto mu zarůstá ta pusa mechem, víte…“
Lotta
zavírá oči a na moment si dovolí hluboce nenávidět. Psí žena si Lottu tak
oblíbila, že je jí neustále v patách. Šepoty Lottě rezonují v uších,
v kolenou, v nehtech na nohou, bělají jí vlasy. Už to dál nesnese.
„Já
toho vím dost i o vás, to jen abyste si nemyslela, že se zabývám jen cizíma
lidma, to né. Vy jste byla vždycky taková jiná, že jo? Ale nenarodila jste se
v městečku, nebo jo? To bych ale věděla. A kde jste se teda narodila? Říká
se, že vás prej našli tam někde… a je pravda, že jste měla na levé noze všechny
prsty srostlé, ale že jste si je jako dítě všechny odřezala, protože se vám
ostatní děti smály? A proč jste se vlastně s nikým nebavila? Ono se to tak
říká, že tichá voda břehy mele, že jo…“
Už
se stmívalo, a tak šla Lotta zatopit v kamnech. Ten večer neusnula. Ani
jelen nespal, ale v divokých myšlenkách Lottě zabránit nedokázal.
Druhý
den, chvíli po poledni, se po dlouhé době ozvalo lehké ťukání na dveře. Lotta
otevřela a dovnitř pozvala vysokou a velmi vyhublou ženu s dlouhými
černými vlasy. Podala Lottě studenou zpocenou ruku. Ta jí uvařila čaj a vyhnala
psí ženu na chvíli očuchávat okolí lesa, šepot byl příliš silný („Vidíte, to je
ta, o které jsem vám říkala, ona je trochu šáhlá, taková jako hrozně slabá…“)
„Víte,“
promluvila žena nezvykle hlubokým hlasem a netrpělivě si pohrávala
s prameny vlasů. Lotta vyčkávala. Vždycky je nechala mluvit první, sami jí
museli říct, co chtějí. Před nějakou dobou byla u Lotty zpěvačka, která
nedokázala zpívat jinak než bosa. Byla u ní nezvykle dlouho a za celou dobu
nepromluvila. Jen zpívala a chodila bosa. A to byl její dar i prokletí. Cestou zpátky
sešla z cesty a při došlápnutí na jedovatý trn zemřela. To ale Lotta
nevěděla.
Černovláska
si stále pohrávala s vlasy, až si je všechny sundala. Pod parukou se
objevila holá hlava celá poseta rudými jizvami.
„Víte,
já se hrozně nenávidím,“ dořekla žena, ale vůbec nepůsobila slabě. V lese
zůstala déle než všichni, co přišli před ní i po ní. Když odcházela, všechny
jizvy byly zahojeny a na hlavě jí začaly růst jemné světlounké vlasy.
Jelenovy
oči byly čím dál temnější a šepot psí ženy, která ne, a ne přijmout svou novou
identitu, aby mohla odejít, na pokraji snesitelnosti. Několik dní poté, co
vysoká žena s vyléčenou sebenenávistí odešla, se Lotta rozhodla. Jelen to
neschvaloval, věděla to.
K večeru
zatopila v kamnech, lehla si a na chvíli usnula. Vzbudila se v pravý
čas. Na nebe se vyhoupl modrý měsíc. Bylo chladno, pod peřinu jí zalézal mráz
a na chodidlech ji lechtaly měsíční paprsky. Nenáviděla, když se někdo dotýkal
jejích chodidel. Nočnímu svitu to však dovolila. Jakmile si sedla a nohama
se dotkla studené podlahy, věděla, že to musí udělat. Ona tady nemá být. Něco
se musí změnit. Něco se musí stát. Vzbudila psí ženu, která si zvykla
spávat u kamen, trochu zavrčela, ale Lottu natolik milovala, že byla ochotná
vstát kdykoli jí řekla. Lotta sbalila několik věcí a do kapsy schovala nůž na
bylinky, který den předtím pečlivě nabrousila. Vyrazily. Les se dnes zdál být
jiný. Osvícený nezvyklým modrým světlem, mezi stromy se mihotaly zvláštní stíny.
Obě našlapovaly tiše a jistě. Ale jen jedna věděla, kam jdou. Lotta sbírá
brusinky, schovává si je do kapes, a borůvky, ty rovnou polyká. Na dně propasti
leží jezero, které záhadně nikdy nezamrzá, jen mění svou barvu podle ročního
období. Sundává si boty. Trní se jí
zadírá do chodidel, za chvíli bude na místě, tam si je ošetří. Začalo pršet. Na
místo doběhly celé promočené. A bylo přesně takové, jaké si ho představovala.
Jezero díky modrému úplňku dostalo zcela novou barvu. Lotta se i s psí ženou
posadila těsně před kraj propasti. Lotta začala tiše zpívat, aby přehlušila
počínající psí šepot. Sáhla do kapsy a ujistila se, že tam stále je.
„Já vůbec nevím, jak vám
poděkovat,“ šeptala psí žena „myslím, že už jsem téměř – ne, zcela! – vyléčená
a snad bych už v příštích dnech mohla odejít.“
„Vážně?“ opáčila Lotta.
„Ano,“ šepot zněl velmi
nejistě. Psí žena měla bázlivě sklopené uši a Lotta, aby ji uklidnila, ji
začala konejšivě hladit.
„To jsem ráda. Opravdu – Velice
- Ráda. Myslím, že ti čas u mě prospěl, skoro ses toho zbavila, že? Ale myslím,
že bys u mě mohla ještě chvíli zůstat. Nikam tě nevyháním.“
Psí žena se přestala třást a
klidně položila Lottě hlavu do klína. V tu chvíli Lotta stejně klidně
vytáhla z kapsy nůž, otevřela psí ženě tlamu, chytla ji za jazyk a než psí
žena stačila cokoli udělat, Lotta jí vyřízla jazyk a hodila ho do propasti. Ten
čas, než se jazyk dotkl hladiny jezera se Lottě zdál nekonečně dlouhý, ale
nakonec cítila úlevu. Ovšem jen na chvíli. Šepot totiž oproti veškerému
očekávání neustal a Lotta svého činu okamžitě litovala. Psí žena však neváhala
a na Lottu vrhla se stejnou zuřivostí, s jakou mluvila o osudech cizích
lidí. To Lotta nečekala. Svalily se do trní nebezpečně blízko propasti. Psí
žena byla velká a velmi silná. Vzala Lottu do zubů a táhla ji k propasti.
Na poslední chvíli se Lotta vzchopila a jedním tahem psí ženě podřízla hrdlo.
Zalitá krví a bez špetky
výčitek hodila veškeré své břemeno do propasti pod sebou a vrátila se domů za
Jelenem.
Jelen
tam stál a čekal na ni. Vždycky na ni čekal. Oči už měl zase ledově klidné a
neprostupné. Všechno bylo zpřetrháno. To, co na začátku vypadalo tak snadně a
přirozeně, už bylo pryč. Přitom měli konec od začátku na dohled. Lotta už se
nepokusila k němu znovu promluvit. Naposledy
položila své studené ruce kolem jeho horkého krku a pak ho nechala odejít.
Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten první den, kdy (nevědomky)
vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal.
x
Žádné komentáře:
Okomentovat