Půlku lososa snědl příborem, druhou dojedl rukama, na každé z nich si olízal dva prsty a zbytek utřel do pyžama. To si pak svlékl, položil do koše na prádlo, a čistě se převlékl. Posadil se zpátky ke stolu a díval se před sebe. Pan P. byl výjimečný člověk. Nevlastnil televizi, pouze rádio, které bylo umístěné v knihovně přímo naproti stolu, tam, kde by byla televize, pokud by ji pan P. vlastnil.
Sledoval knihy i několik prázdných míst vedle nich. Žádnou z nich nikdy nepřečetl. Ani nerozečetl. Dokonce z žádné z nich nikdy nikomu nepředčítal. Ale prázdnotu v knihovně pravidelně doplňoval. I teď zvedl sluchátko telefonu, který na třínohém stolku vyčkával.
„Dobrý den, to je nakladatelství H.? Rád bych si objednal nějakou vaši knihu. - - Co mi můžete doporučit z novinek? - - - Dobře, tak tu beru. Ale prosím, pečlivě ji zabalte, minule přišla trochu poškozená. Děkuji, na slyšenou.“
Tváře pana P. zrudly. Zčásti horlivostí, zčásti očekáváním. Zpod stolu vytáhl proutěný košík a něj své milé tajemství. Vzal ten nejmenší kousek bublinkové fólie a přitiskl ho k tváři. Zavřel oči, ozvalo se zcela tichounké zapředení. Pak začal jednu bublinku po druhé lupkat. Kdykoli se ozval onen praskající zvuk, v těle pana P. to zajiskřilo.
Jakmile vylupkal celou fólii, byl čas vyvenčit jedno ze zvířat. Tentokrát si z poličky vybral malého porcelánového ptáčka. Ostatní zvířátka, která mu stejně jako knihy dodávali v bublinkové fólii, se za nimi smutně dívala.
Pan P. s ptáčkem vyšli do mrazu. Minuli stánek s kávou, kde si na zpáteční cestě dají jako obvykle horké kakao. Vietnamskou restauraci, kde zásadně neobědvá; bar, kde skončil se ženami; první trafiku, kde si ničeho nevšiml; potraviny; zdravou výživu, u které vytočil oči v sloup nad těmi průhlednými vegany. Kdyby měl vnučku, určitě by to byla veganka, nosila divně zacuchané vlasy a pravnouče by nosila ve vaku na břiše. Takže byl rád, že žádnou nemá. Ale třeba by mi pravnouče nosilo fólii. Nechal fantazii zajít příliš daleko a bylo mu to líto.
U druhé trafiky se zastavil, aby se vysmrkal. A uviděl to. Velké vykřičníky, bombastické i skromné titulky. Pan P. sevřel ptáčka v dlani a roztřeseným krokem se vydal k domovu.
Jednou rukou telefonoval, druhou lupkal poslední zbytky bublinek.
„Jak-jak si to vůbec můžete dovolit?! Víte, kolik věcí a-a lidí je na tom závislých? - - - Mně opravdu nezajímá, že technologie postoupila vpřed a s tím musí jít vpřed i výroba všech fólií. A vlastně…to ani není krok vpřed, to je krok zpět. Zrušit-výrobu-bublinkové-fólie. Úplně. To nemůžete myslet vážně! Haló? Haló!“
Pan P. dosedl na železné schody vedoucí nahoru na most. Slzy mu kapaly na límec nedělní košile. Žmoulal vylupkanou fólii.
„Chceš se zabít?“
„Cože?“
Před panem P. se objevila malá holčička.
„Ptám se, jestli se chceš zabít.“
„Předtím mě to nenapadlo, ale když se ptáš-“
„A proč?“
„Přišel jsem o něco, co dávalo mému životu smysl.“
„Nemůžeš to něčím nahradit?“
Jejich další slova se ztratila v hluku právě projíždějícího vlaku.
„Máš doma nějaké knihy?“
„Ano.“
„Já mám ráda, když mi někdo předčítá. Mamka na to ale nemá čas, protože je příliš zaměstnaná shromažďováním zbytečností,“ s posledními slovy holčička vytáhla z kapsy složenou fólii, s kterou zakroutila, jako když lámete holouběti vaz, takže prasklo několik bublinek naráz. Pan P. zaúpěl.
„Proč nevylupkáváš jednu po druhé?“
„Ztrácela bych čas, mám toho plnej sklep.“
„Měla by sis to šetřit, už se nebude vyrábět.“ Pan P. se vysmrkal.
„Tak na,“ podala mu několik kusů fólie.
„Děkuju,“ usmál se.
„Ještě se chceš zabít?“
Žádné komentáře:
Okomentovat