Recenze psaná pro pořad Horizont očekávání na Radiu R.
Provedu vás knihou Dušana Duška Věta holá o lásce, kterou vydalo nakladatelství Větrné mlýny v Edici Česi, čítajte, což je Edice současné slovenské prózy v českých překladech.
Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění.
Dušan Dušek se narodil 4. ledna 1946, Gbelce, Slovensko) je slovenský básník, prozaik, filmový scenárista, pedagog, autor rozhlasových her a literatury pro děti a mládež.
Narodil se v rodině lesního dělníka a své vzdělání získával v Piešťanech a Bratislavě, kde vystudoval geologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. Pracoval jako redaktor v časopisech Smena, Tip, Kamarát a Slovenské pohľady. Od roku 1979 se profesionálně věnuje literární tvorbě a v současnosti vyučuje v Ateliéru scenáristické tvorby na Filmové a televizní fakultě VŠMU v Bratislavě.
Svoje první literární díla publikoval od roku 1964 v časopisech (Mladá tvorba, Slovenské pohľady, Romboid, Kamarát, Slniečko a jiných). Knižní debut mu vyšel v roce 1972. Věnuje se psaní literatury pro dospělé, ale i pro děti a mládež. V dílech se vrací k tématům dětství, domova, vesnice, příbuzenských či mezilidských vztahů, často využívá motiv smrti, kterou považuje za součást života, ale také erotiky a dospívání. Krom samotného děje se věnuje množství detailů, které se neustále opakují a vzájemně prolínají, proniká pod povrch vztahů, situací a problémů, které neřeší, jen evokuje. Svůj postoj naznačuje využitím nečekaného úhlu pohledu, který se často mění a přechází až do světa neskutečna a fantazie.
Kromě Věty o holé o lásce vydal například sbírky povídek s názvem Kufor na sny, Zima na ruky, Prášky na spanie a další. Jeho posledním filmovým scénářem je Krajinka, kterou režíroval slovenský režisér Martin Šulík.
Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.
Jestliže je to nejfilmovější Duškova próza, jak je řečeno v úvodu knihy, přemýšlím, jak by se jednotlivé novely přenesly do filmového jazyka? Děšťová voda má atmosféru, ale taky obsahuje filmem nepřenosné dojmy. Kniha čtenářům neposkytuje jen obrazové vjemy, prostřednictvím čtenářovy imaginace, ale také k našemu nosu pronikne vůně zázvorek a tělem projede zima, kterou jedna z postav přinese do bytu.
Dešťová voda je příběhem scenáristy Tima a jeho milé Alice. A příběhem tety Manciky a její nemocné dcery Noriky. Všichni o sebe navzájem pečují. A autor Dušek pečuje o ně. O své postavy. Dobře je zná. Potkává v ulicích. Potkává v sobě.
Text obsahuje dlouhá souvětí:
Pletl si dny, někdy i týdny, trápil se nad osudem roztroušené slámy z rohože. Vítr ji uložil do obou koutů balkonu, ale i když byla ošumělá a vetchá, celkově chatrná a špinavě ubohá a odpadávaly z ní drobné úlomky, přestože už dávno mlela z posledního, připadala mu stále vlídná, mile blízká, všechna její kolínka bez lesku, tam i tam, tedy v každé jeho vzpomínce — a zároveň před očima
A pak krátké věty:
Polibek je zkratka modlitby.
Které někdy tezovitě ční v textu, ale autor je vzápětí rozvíjí:
Polibek je zkratka modlitby. Vážka zase letadla. Výška patří vzduchu.
Čímž text dostává poetický ráz, dává prostor ke snění, domýšlení. Autor nechává nás, abychom situacím i obrazům sami přiřkli význam.
Skončili v posteli, začali a skončili — a když spolu skončili, Alice mu zasněně šeptala: „Vidím hejno sov s hořícíma očima.“
„Kde?“
„Letí.“
Dále přesně pojmenovává všednodenní poznatky a neobvykle je rozvíjí:
Timo si mohl dále lhát. A litovat se.
A pokaždé rád — a pokaždé květnatě.
Píše ve třetí osobě, ale z pohledu Tima. Tím příběh působí odosobněně, v kontrapunktu s popisováním intimních koutů jejich života.
Najednou mu tělem projela touha – dotýkat se mladého ženského těla.
Na ulici: touha z pohledu
Soulož vyloučil.
Šlo by jen o laskání, zpěv na bříškách jeho starých prstů, které by se dotýkaly hebké pokožky.
Vzpomněl si na Kláru.
Dlouho ji neviděl.
Střípky okolního světa:
Už se zdálo, že se přední dveře trolejbusu zavřou, čemuž nasvědčovalo i zasyčení tlakového uzávěru, ale vtom se znovu rozletěly, aby tentokrát zasyčel hlas stařeny: „Pomozte.“
Timo se ani nepohnul.
Okamžitě věděl, že nastupuje ježibaba, která na lidi hledí hadíma očima.
Pomohla jí mladá žena, vytáhla do trolejbusu její obrovskou tašku na kolečkách — a tak se ježibaba usadila vedle ní.
Ale očima našla Tima, sedícího vedle Alice — a hned mu pohledem oznámila, že je pěkná svině, když jí nepomohl, byť mohl.
Otřásl se.
Na každé zastávce doufal, že stařena vystoupí, ale zároveň mu bylo stále jasnější, že bude vystupovat až s nimi, aby jí tentokrát musel pomoct sám, což se mu ani trochu nechtělo.
Připravil se, náhle vstal, po něm i Alice, takže měl krytá záda.
Dveře se otevřely.
Mezi lopatky ho bodl skřek: „Nemohl by mi ten pán pomoct?“
Alice popadla její tašku, postavila ji na chodník — a odpověděla: „Nemohl.“
Timo se ani neohlédl. Syčení odnesl vítr.
Za nejbližším rohem Alici poděkoval.
A potom se opatrně vrátil a vykoukl na zastávku: ježibaba čekala na další trolejbus linky, ze které právě vystoupila — a na další oběť.
Vtom ho zahlédla.
Další důležitou linkou (řekla bych zejména pro budoucí scenáristy a začínající spisovatele) jsou poznámky o psaní scénářů. A jsou to buď samostatné, oddělené poznámky, které působí, že si je autor nebo jeho postava-scenárista, zapsali na okraj poznámkového bloku:
„Metoda psaní scénářů: fotografie ve větách.
Provedení: doteky.
A odpověď: vyplašené oči.
Na úplném začátku psával pokaždé ráno od pěti do devíti na dřevěné desce mezi knihami na podlaze, byt byl ještě prázdný, jedl při tom keksy Marína, na parkety mu padaly drobky, říkal si, že je zamete, ale než to stihl, snědli je mravenci.“
Nebo se tato scenáristická linka vloudí přímo do příběhu, kdy Timo s kamarádem Edou, taky scenáristou, vymýšlí scénář pro televizní film. Autor pak popisuje, jak vznikají nápady a pak – samotný scénář.
Skutečně nejfilmovější novela je novela Ďábel. Scenárista Juraj zde hledá nejen nejlepší lokace pro svůj film, ale zejména postup, jak nejlépe adaptovat Dostojevského knihu Ďábel na scénář a posléze film. Tyto tvůrčí poznatky nám pak sděluje ve scenáristických graficky oddělených poznámkách, které znovu ocení hlavně začínající filmaři.
Samotná novela má pak tři roviny, které se vzájemně prolínají. První z nich je, jak už bylo řečeno, příběh Juraje, jež konvenuje s knihou Dostojevského, potažmo scénářem a filmem, což je druhá linka novely, a nakonec jsou tu ony filmové poznámky, kde Dušan Dušek popisuje své zkušenosti scenáristy:
Pokud takový text, ve kterém je ukrytá nutkavá představa budoucího filmu, dosud nemáme nebo pokud nám ho někdo nepodstrčil či laskavě nena‑bídl, nemůžeme začít. Ale jen co ho máme, můžeme společně se slavným francouzským scenáristou Jean--Claudem Carrièrem mluvit o první verzi scénáře, což je u původních scénářů pořádné kusisko práce, někdy i polovička celé cesty do cíle, což se dá říct i jinak: práce pěkně pokročila, už bychom ji asi, možná, zcela určitě (prosím — vybrat si) měli dokončit (…)
Příběh Ďábla plyne rychleji, na rozdíl od Dešťové vody neobsahuje tolik poetických obrazů a dojmů, ale naopak obsahuje obrazy filmové. Taky jsou zde celkem jasně oddělené dny a situace jednotlivých dní. Ty v předchozí novele jemně splývaly do sebe.
Co ale příběh popohání nejvíc je napětí, které se Duškovi podařilo do textu dostat. A to opět na několika rovinách: zůstane Juraj ještě na hranici koketerie nebo podlehne Maje? Ta má zároveň hrát Stěpanidu svůdkyni hlavního hrdiny Jurajova filmu. A povede se Jurajovi samotná adaptace Dostojevského knihy? Tedy – dovede literaturu přetavit ve filmový jazyk?
V Dešťové vodě jsem se ráda koupala – četla jsem ji pomalu, znovu dokola jsem si opakovala poetická slovní spojení a přesná pojmenování, která nenapadnou jen tak někoho.
Ďábla jsem hltala jedním dechem. Neznalá Dostojevského prózy jsem si o to víc užívala příběh, vlastně příběhy dva a dobré rady scenáristy k tomu.
Poslední novela Duhovky je ze všech tří nejkratší. Je to příběh šestašedesátiletého Marka, opět scenáristy. Učí – stejně jako Dušan Dušek v Ateliéru scenáristické tvorby na Filmové a televizní fakultě VŠMU.
Zde popisuje drobky ze života scenáristy, kterými se táhne jedna linka – Hana, studentka scenáristiky. A pak linka druhá: oči, duhovky. Jeho nemocné oči, pravému oku hrozí operace. A pak její oči, Haniny, stáhnou se jí duhovky, když jí Marek prozradí, kde by chtěl být – u ní.
Text je opět provázen – zde drobnými – radami, kterak napsat dobrý scénář. Je totiž potřeba vidět – vidět obrazy tam, kde je ostatní nevidí. Obrazy a příběhy za nimi.
Pro mě je tato novela o tom, jak se v našich filmech – životech, proměňují hlavní postavy v komparz a opačně. A jak nám někteří zůstanou, vrostlí.
Celý pořad si můžete poslechnout zde: http://bit.ly/2odfKBF
A příští díl si pusťte na www.radio-r.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat