Barbara Gordon píše o svém životě upřímně a bez příkras. V knize Tančím tak rychle, jak dokážu se scenáristka a dokumentaristka vrací k době, kdy se léčila ze závislosti na valiu, ale i k době dávnější, do svého dětství a dospívání. Autorka tak zpětně hledá odpovědi na to, co ji dovedlo až sem – k vysokému postavení v televizní branži, závislosti a její léčbě. I k tomu, jakými lidmi se obklopovala, kdo a jakým způsobem ovlivnil její život.
Barbara Gordonová popisuje sled událostí i minulost tak, jak
se odehrály před jejíma očima, tak, jak je ona sama pociťovala a prožívala.
Nesnaží se nikoho očernit, ani učinit pokání. Kniha je spíše autorčinou terapií
než vykřičníkem, který by varoval před závislostí na čemkoli. Zachycuje ty
nejjemnější detaily povah lidí okolo Barbary, jejích emocí v jejich širokém
spektru.
„(…)Nevěděla jsem, proč valium někdy zabralo, ani proč někdy
ne. Právě tak jsem nevěděla, že vysazení valia může způsobit vážnější
komplikace než vysazení heroinu.“
Autorka pomocí jednotlivých motivů a vzpomínek spřádá celou
síť, která ji dovedla až sem, k závislosti a později k jejímu vyléčení. Zanedbal
něco její psycholog? Rodiče? Ona sama? Provází nás detailně svým patologickým
vztahem a mezi řádky tušíme i vysokou náročnost, kterou klade na sebe a svou
práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat