Jeden den / Pokoj

Díváš se na ni, jak spí. Jak se jí leskne pleť. Jak má jedno víčko odřené a ty nevíš proč. Nevíš, co se jí honí hlavou, že by chtěla psát jako Virgina Woolfová, ale žít bez deprese. Ani jedno se jí zatím nedaří. Otevře oči a máš pocit, jako by pokoj, dosud zatemnělý těžkými závěsy, najednou něco rozsvítilo. A ne, není najednou vše zalité sluncem. Je to jen pološero, které osvětluje rozbitá poblikávající lampa z ulice.

„Ty květiny koupím sama,“ je první, co po probuzení řekne a ty nevíš, o čem mluví. Zase.

Dívá se na sebe do zrcadla, umyje si obličej, pleť se jí už neleskne. Vůně kávy se usadí v její kůži jako by se oblékla do šatů z voňavých zrnek. Už je podzim, říká si a radši by si místo kávy dala víno.

V tu chvíli ještě nevíš, že ses zamiloval tak, jak se v životě zamiluješ jen jednou. Jenže vždycky, když ji chceš pohladit, uhne. Lampa zabliká a zhasne.

Zdálo se to jako dobrý nápad. Sbalit si pár knih, Kunderu, jistě, pár nových punčoch a dát sbohem všemu. Prásknout dveřmi, spálit mosty, prásknout do bot. Bylo to všechno, co jste mohli kdy potřebovat. Drahé hotely, kde vám stačila snídaně a postel, tedy hlavně ta postel. Nemohli jste se sami sebe nabažit. Jako bys po letech přísného půstu konečně mohl jíst, cokoli, a hlavně kdykoli tě napadne. Byla jako čerstvé hrozny nacucané vodou, co ti svou energií a živelností sami od sebe praskají v dlaních.

 Nepotřebujeme pokoje. Naše duše jsou naše pokoje. Já se schovám do tvé a ty do mé.

Podívala se na tebe tiše a s vážnou tváří. A pak se rozesmála tím velkým jedinečným smíchem, který naplnil celou místnost i veškeré póry tvého těla, takže sis konečně nepřipadal prázdný a řekne ti. To je blbost, bože větší blbost jsi říct nemohl! A dál se ti směje. Tebe to urazí, ale v tu chvíli nevíš, že jen skrývá rozpaky a že se až nemožně bojí. Bojí pustit tě blíž.

Líbila se ti hned jak vešla do místnosti. Její bezprostřednost, když přišla za tebou, podala ti ruku a nastavila cigaretu, jako by ti přímo dala svolení, abys jí mohl připálit. Bože, byla tak krásná ve své nedokonalosti. Divoká od pohledu. Vlasy ji neposlouchaly, a to tě mělo varovat. Teď už neposlouchá ani ona tebe. Křičíš na ni, protože nerozumíš tomu, kam se poděla její divokost a kde se tu sakra vzala ta nekončící apatie. Podívá se na tebe, v koutku rtů cigareta, přestaň si konečně myslet, že jsi ve filmu! 

Ale Petříčku.

Já nejsem Petříček, já jsem Ferdinand! Ano, stále ještě hraješ její hru. A cigaretu si nakonec zapálí sama, protože už o tebe dávno nestojí.

Pamatuješ si na váš první společný večírek? Jak byla jiná mezi všemi. Seděla chvíli sama, aby nabrala energii. Přišel jsi za ní a ona přemýšlela, že by z té střechy mohla skočit. Ne že to udělá, ale že by mohla. Tehdy byla ještě nepřítelkyně. Ale co je teď? Co mi to z ní zbylo? 

„Proč máš tak ráda víno? V čem ti učarovalo a proč se do něj díváš raději než na mě?“

„Proč bydlíme v takové díře?“

„To ty jsi říkala, že je ti jedno, kde budeme, hlavně když budeš se mnou.“

„Ne, tos‘ řekl ty.“

„Jsi zklamaná, že je to nakonec jinak, než jak sis představovala.“

„Jsem zklamaná, že je to úplně stejně, jak jsem si představovala.“

Je ticho, klid.

„Jdu pro ty zasraný kytky.“

„Jaký kytky?“

„Máme dneska ten večírek, zapomněls?“

Je tady ticho, klid.

Nikoho z těch lidí neznáš. Nevíš, kde je sebrala, ale se všemi se vítá, jako by je znala celý život, každý jí dá pusu na rty. Na ty rty, které byly kdysi jen tvoje a jen pro tebe. Teď utíká do noci a ty nevíš, koho těmi rty líbá.

„Kdo to je? Kdes je vzala?“

„Uklidni se, jsou to kamarádi.“

„Ani jednoho z nich neznám.“

„Tak je poznáš!“

„Řekni mi, co děláš, když jsi v noci pryč?“

„Co je ti sakra po tom! Přestaň mě hlídat!“

„Proč na mě musíš hned začít ječet, jen se tě ptám.“

„Protože ti do toho kurva nic není.“

A odejde. A ty tam stojíš a nejradši bys jí položil ruku na tvář, s prudkostí, aby se jí tam otiskla, nejlíp už navždy, aby nezapomínala, čí že sakra je a kdo ji to vytáhl z té kopy hnoje, kterému říkala spokojený život. Aby se už konečně probrala a byla to znovu tvá Něžná. Ale ona už dávno není, jak to žes’ nepostřehl její proměnu?

A co kdybych tě, Něžná, oběsil? Kolikrát už tě to napadlo? Ale vy nejste postavy z filmu. Jenže Ty v tu chvíli nevíš, že ona má svůj svět a že celý tvůj svět je ona.

A pak ji najdeš. Vždycky si barvila vlasy na rudo, ale tohle je příliš. Co se dělo včera? Utíkáš do noci, tentokrát ty a ne ona, ztrácíš se v chodbách města a ona žije znovu tím spokojeným životem. Její rty kolují, její rty, rudé jako její vlasy, utíkáš a víš, že se nevrátíš, protože je to příliš. Díváš se na ni – vlastně na ně – ona ve zlatém středu lidské koláže, hlavu položenou v karmínové.

Díváš se na ni, víčko už má dávno zahojené, ale odřeniny má po celém obličeji. Karmínová cestička jí zaschla na spánku. Pouliční lampa už dávno zhasla.

Jednotlivé fáze psaní

Každý píše jinak. Někdo si sedne a svědomitě nad svou prací sedí tak dlouho, jak je potřeba. Někdo prokrastinuje do posledních dní a pak celou práci napíše za dva dny. Já jsem něco mezi:

1. Jsem v hajzlu, nezvládnu to. Nemám dost času a talentu, vědomostí, ani síly.

2. Opiju se, zvracím. Ne nutně v tomhle pořadí.

3. Zjistím, že že jsem fakt dobrá, a že jsem přece minule zvládla za kratší dobu mnohem větší práci.

4. Opiju se na oslavu, že mám dost času a talentu.

5. Zvracím, promrhala jsem tři dny oslavou a následnou kocovinou.

6. Začínám s pracovní osnovou a krátkou synopsí.

7. Rozvrhuju si dny, kdy co přesně napíšu a je mi fajn. Mám to pod kontrolou.

8. Hned druhý den o dvě hodiny zaspím. Nevadí, doženu to večer a v noci.

9. Večer si dám dvě deci na kuráž. Když dopiju flašku, jdu spát. Ne, nejdřív se dodívám na Sex ve městě, a PAK jdu spát.

10. Ráno se probouzím se zvláštním pocitem, že jsem na něco zapomněla a nemůžu si vzpomenout, co to bylo.

11. Celý den jsem v pohodě, ve vaně si čtu knihu, pak jdu na oběd a večer s kamarádkou na jedno.

12. V noci najdu zmatené poznámky a dojde mi to. Snažím se to dát dohromady.

13. Ráno postuju na insta stories jak tvrdě makám, a taky že jo. Mám 14 dní skluz a nepiju.

14. Práce mě hrozně baví a naplňuje, mám ze sebe dobrý pocit, ale taky špatné svědomí, že jsem promrhala tolik času. Synovi pouštím víc pohádek, než by bylo vhodné, jen abych mohla psát. I z toho mám špatné svědomí.

15. Dva dny před uzávěrkou se hrozně opiju, na oslavu, že už to mám skoro hotové. Když vystřízlivím, zjistím, že nemám ani půlku.

16. Hotovou práci odesílám v noci v termínu uzávěrky a modlím se.

17. Dva dny se nic neděje. Modlím se a nepiju.

18. Přijde korektura. Dva dny neotvírám mail a mám strach.

19. Chce to jen drobné úpravy, jinak jsem skvělá, ohromná a fenomenálně talentovaná! To se sice v mailu nepíše, ale já umím číst mezi řádky.

20. Dokončím poslední úpravy a jdu psát seznam, co si za vydělané peníze koupím = knihy.

Les se dnes zdál být jiný

Naposledy položila své studené ruce kolem jeho horkého krku a nechala ho odejít. Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten první den, kdy (nevědomky) vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal. 

--- 

Probudila se brzy ráno. Bylo chladno, pod peřinu jí zalézal mráz a na chodidlech lechtaly sluneční paprsky. Nenáviděla, když se někdo dotýkal jejích chodidel. Rannímu svitu to však dovolila. Jakmile si sedla a nohama se dotkla studené podlahy, věděla, že musí něco udělat. Tady nemá být. Něco se musí změnit. Něco se musí stát.

Podívala se do vždycky čistého zrcadla, a neusmála se. Uvařila si černou kávu, a nenalila do ní mléko. Ani nepřidala med. Ano, tehdy ještě považovala tyhle detaily za důležitou součást svého života. Teď je šťastná - šťastná? když se ráno probudí a ví, že žije. 

Oblékla se, vzala si jedinou čistou knihu, kterou v bytě našla, pero a vyšla do mrazivého dopoledne. Potřebovala se projít. Něco se muselo stát. Šla úbočím, po pravé straně skály, po levé rozlehlá louka. Pod nohama jí křupalo už zmrzlé podzimní listí. Bažiny tou dobou bývaly ještě záludnější. Tenounce zamrzly a zrcadlily vaše nejhlubší touhy a pravdy. Když jste se sklonili dostatečně blízko k ledu, mohli jste se nosem dotýkat sami sebe a sami sebe - podobně jako mýtický Narkissos – obdivovat. Na dně močálu prý mnoho lidí našlo odpovědi na své nejniternější otázky. Z jejich dna už se však nikdo nedostal. 

Lotta se v lesích a mokřadech vyznala. Vítr jí foukal do zad a poháněl kupředu. Krok za krokem kladla nohy před sebe, zkušeně se vyhýbala lesním nástrahám, cestu poznávala podle jednotlivých bříz. V dálce za sebou nechávala kouř z komínů. 

--- 

Šla zatopit do kamen, tak jak to dělala každý večer od té doby, kdy přišla na tohle zvláštní místo. Ta dnešní nadcházející noc ale byla úplně jiná. Teplo z kamen nedokázalo zahřát ono prázdno, které v ní zůstalo ve chvíli, kdy odešel.  

"Snad ještě přijdeš (snad ještě přijdeš)," opakovala si. A opravdu se vždycky vrátil. Teď to ale bylo jiné. Odešel na dobro. Viděla mu to na očích. A už neměla sílu prosit.  

Nevěděla, jestli to, co ji tu noc budilo, bylo praskání ledu nad močály, (tam kde stál a čekal na ledovou smrt,) nebo jestli to je praskání větviček, to jak se za ní vrací. Snad je to jen její rozjitřená mysl, kterou se jí nedaří utišit ani odvarem z bylin. Možná popletla poměry a místo uklidnění se jí do snů vkrádají obrazy, před kterými svou mysl za denního bdění ostražitě chrání. 

--- 

Když tehdy vešla do lesa, dávno zapomněla na to, co všechno nechala za sebou. Uklizený byt, jistou práci, s doklady i totožnost. Slunce mezitím už vyskočilo vysoko nad obzor. Lotta opatrně obchází propast. Sbírá brusinky, schovává si je do kapes, a borůvky, ty rovnou polyká. Na dně propasti leží jezero, které záhadně nikdy nezamrzá, jen mění svou barvu podle ročního období. Sundává si boty. Trní se jí zadírá do chodidel, za chvíli bude na místě, tam si je ošetří. Začalo pršet. Na místo doběhla celá promočená. A bylo přesně takové, jaké si ho představovala.

---

V městečku, kde žila, potkávala různé lidi.  S rozličnýma očima, s rozdílnou chůzí i problémy. Všechny spojovalo jediné – šeptali si. O sobě, o sobě navzájem, ale hlavně o ní. Zpočátku byl ten šepot jen jako jemné ševelení stromů, a postupně sílil. Překrýval se. Najednou věděla příliš málo o sobě a příliš mnoho o ostatních lidech. Muselo se něco změnit. Musela odejít. A ti, kteří k ní zprvu jen šeptem promlouvali, k ní pak i toužili i přijít, ale jen malá hrstka z nich se k ní skutečně dostala. Někteří přimrzli nosem k ledové bažině. Jiní se utopili ve vlastní odrazech. Ti, co šli bosí, se otrávili jedovými trny. Ale občas se skutečně ozvalo bušení na dveře v místě, kam před časem přišla s odřenýma nohama a zmáčená deštěm.

Jako první se k Lottě dostala žena s psí hlavou. Lotta si nejdřív pomyslela, že je to jen maska, zahalující ženinu totožnost. Teprve po chvíli zírání do oněch psích očí, které vůbec nebyly smutné, pochopila, že právě psí srst a prodlužující se obličej je pravý ženin problém. Lotta ženu pozvala dovnitř a ta se s úlevou svezla na všechny čtyři, u kamen se stočila do klubka a čtyři dny a čtyři noci spala. Lotta pravidelně hlídala její dech, ale občas se vydávala na krátké noční procházky. A právě tehdy, v hluboké noci, ho poprvé spatřila. Měl nevšední oči, jako dubnové jezero. Jako větvičky obalené zelenými lístky, pohupující se před nebem, které se právě oprostilo od těžkých sněžných mraků.

Podíval se na ni dlouhým pohledem a zmizel ve tmě. Ale ještě dlouho poslouchala, jak pod jeho kopyty praskají větvičky, a ona věděla, že se za ní vrátí.

Když se psí žena po čtyřech dnech probudila, ztratila už zcela lidský hlas a jediné, co v ní zbylo lidského, byl onen šepot, který slyšela už jen Lotta. Vzala ženě hlavu do dlaní, zašeptala jí do ucha a šla zatopit v kamnech.

Lotta se stále vydávala na procházky uprostřed noci. Sbírala byliny, hledala ty pravé, které by pomohly psí ženě, ale i těm dalším, kteří se k návštěvě Lotty ještě neodvážili. A jelen mezitím přicházel stále blíž, dokud neucítila jeho dech na své tváři. Podívala se na něj, oči mu náhle ztemněly a od té chvíle byl její a ona jeho. Brzkého konce v tu chvíli nedohlédli.

Šepot psí ženy byl čím dál naléhavější, ačkoli se jej snažila Lotta tišit bylinkami a nevnímat. Počáteční tiché drmolení se postupem času měnilo ve štěkot, který žena už nedovedla ovládat. Lotta byla nucena poslouchat o lidech z městečka, na které dávno zapomněla: „To dítě není jeho, všichni to vědí, dokonce i on to ví, ale je to takovej chudák, že se své ženě bojí cokoli říct. A ústa mu postupně zevnitř zarůstají mechem. Nikdo si toho zatím nevšiml, kromě mě samozřejmě, já vidím všechno, vidím i tam, kam nevidím a o čem nic nevím, a co nevím, i to vypustím, možná by mu pomohl nějakej výplach nebo odvar z těch vašich bylin, víte, protože on tam má ten mech, teda já o tom nic moc nevím, ale možná vy byste věděla, co s tím. Ale teda, že nic neřekne té své, to teda nechápu. Ona je navíc taková docela neschopná, obě ruce levé, znáte to, už jsem říkala, že má obě ruce levé? O to děcko se moc nestará, ale on, on se může přetrhnout, a to i když není jeho a ví to! Ale nic jí neřekne, proto mu zarůstá ta pusa mechem, víte…“

Lotta zavírá oči a na moment si dovolí hluboce nenávidět. Psí žena si Lottu tak oblíbila, že je jí neustále v patách. Šepoty Lottě rezonují v uších, v kolenou, v nehtech na nohou, bělají jí vlasy. Už to dál nesnese.

„Já toho vím dost i o vás, to jen abyste si nemyslela, že se zabývám jen cizíma lidma, to né. Vy jste byla vždycky taková jiná, že jo? Ale nenarodila jste se v městečku, nebo jo? To bych ale věděla. A kde jste se teda narodila? Říká se, že vás prej našli tam někde… a je pravda, že jste měla na levé noze všechny prsty srostlé, ale že jste si je jako dítě všechny odřezala, protože se vám ostatní děti smály? A proč jste se vlastně s nikým nebavila? Ono se to tak říká, že tichá voda břehy mele, že jo…“

Už se stmívalo, a tak šla Lotta zatopit v kamnech. Ten večer neusnula. Ani jelen nespal, ale v divokých myšlenkách Lottě zabránit nedokázal.

Druhý den, chvíli po poledni, se po dlouhé době ozvalo lehké ťukání na dveře. Lotta otevřela a dovnitř pozvala vysokou a velmi vyhublou ženu s dlouhými černými vlasy. Podala Lottě studenou zpocenou ruku. Ta jí uvařila čaj a vyhnala psí ženu na chvíli očuchávat okolí lesa, šepot byl příliš silný („Vidíte, to je ta, o které jsem vám říkala, ona je trochu šáhlá, taková jako hrozně slabá…“)

„Víte,“ promluvila žena nezvykle hlubokým hlasem a netrpělivě si pohrávala s prameny vlasů. Lotta vyčkávala. Vždycky je nechala mluvit první, sami jí museli říct, co chtějí. Před nějakou dobou byla u Lotty zpěvačka, která nedokázala zpívat jinak než bosa. Byla u ní nezvykle dlouho a za celou dobu nepromluvila. Jen zpívala a chodila bosa. A to byl její dar i prokletí. Cestou zpátky sešla z cesty a při došlápnutí na jedovatý trn zemřela. To ale Lotta nevěděla.

Černovláska si stále pohrávala s vlasy, až si je všechny sundala. Pod parukou se objevila holá hlava celá poseta rudými jizvami.

„Víte, já se hrozně nenávidím,“ dořekla žena, ale vůbec nepůsobila slabě. V lese zůstala déle než všichni, co přišli před ní i po ní. Když odcházela, všechny jizvy byly zahojeny a na hlavě jí začaly růst jemné světlounké vlasy.

Jelenovy oči byly čím dál temnější a šepot psí ženy, která ne, a ne přijmout svou novou identitu, aby mohla odejít, na pokraji snesitelnosti. Několik dní poté, co vysoká žena s vyléčenou sebenenávistí odešla, se Lotta rozhodla. Jelen to neschvaloval, věděla to.

K večeru zatopila v kamnech, lehla si a na chvíli usnula. Vzbudila se v pravý čas. Na nebe se vyhoupl modrý měsíc. Bylo chladno, pod peřinu jí zalézal mráz a na chodidlech ji lechtaly měsíční paprsky. Nenáviděla, když se někdo dotýkal jejích chodidel. Nočnímu svitu to však dovolila. Jakmile si sedla a nohama se dotkla studené podlahy, věděla, že to musí udělat. Ona tady nemá být. Něco se musí změnit. Něco se musí stát. Vzbudila psí ženu, která si zvykla spávat u kamen, trochu zavrčela, ale Lottu natolik milovala, že byla ochotná vstát kdykoli jí řekla. Lotta sbalila několik věcí a do kapsy schovala nůž na bylinky, který den předtím pečlivě nabrousila. Vyrazily. Les se dnes zdál být jiný. Osvícený nezvyklým modrým světlem, mezi stromy se mihotaly zvláštní stíny. Obě našlapovaly tiše a jistě. Ale jen jedna věděla, kam jdou. Lotta sbírá brusinky, schovává si je do kapes, a borůvky, ty rovnou polyká. Na dně propasti leží jezero, které záhadně nikdy nezamrzá, jen mění svou barvu podle ročního období. Sundává si boty. Trní se jí zadírá do chodidel, za chvíli bude na místě, tam si je ošetří. Začalo pršet. Na místo doběhly celé promočené. A bylo přesně takové, jaké si ho představovala. Jezero díky modrému úplňku dostalo zcela novou barvu. Lotta se i s psí ženou posadila těsně před kraj propasti. Lotta začala tiše zpívat, aby přehlušila počínající psí šepot. Sáhla do kapsy a ujistila se, že tam stále je.

„Já vůbec nevím, jak vám poděkovat,“ šeptala psí žena „myslím, že už jsem téměř – ne, zcela! – vyléčená a snad bych už v příštích dnech mohla odejít.“

„Vážně?“ opáčila Lotta.

„Ano,“ šepot zněl velmi nejistě. Psí žena měla bázlivě sklopené uši a Lotta, aby ji uklidnila, ji začala konejšivě hladit.

„To jsem ráda. Opravdu – Velice - Ráda. Myslím, že ti čas u mě prospěl, skoro ses toho zbavila, že? Ale myslím, že bys u mě mohla ještě chvíli zůstat. Nikam tě nevyháním.“

Psí žena se přestala třást a klidně položila Lottě hlavu do klína. V tu chvíli Lotta stejně klidně vytáhla z kapsy nůž, otevřela psí ženě tlamu, chytla ji za jazyk a než psí žena stačila cokoli udělat, Lotta jí vyřízla jazyk a hodila ho do propasti. Ten čas, než se jazyk dotkl hladiny jezera se Lottě zdál nekonečně dlouhý, ale nakonec cítila úlevu. Ovšem jen na chvíli. Šepot totiž oproti veškerému očekávání neustal a Lotta svého činu okamžitě litovala. Psí žena však neváhala a na Lottu vrhla se stejnou zuřivostí, s jakou mluvila o osudech cizích lidí. To Lotta nečekala. Svalily se do trní nebezpečně blízko propasti. Psí žena byla velká a velmi silná. Vzala Lottu do zubů a táhla ji k propasti. Na poslední chvíli se Lotta vzchopila a jedním tahem psí ženě podřízla hrdlo.

Zalitá krví a bez špetky výčitek hodila veškeré své břemeno do propasti pod sebou a vrátila se domů za Jelenem.

Jelen tam stál a čekal na ni. Vždycky na ni čekal. Oči už měl zase ledově klidné a neprostupné. Všechno bylo zpřetrháno. To, co na začátku vypadalo tak snadně a přirozeně, už bylo pryč. Přitom měli konec od začátku na dohled. Lotta už se nepokusila k němu znovu promluvit. Naposledy položila své studené ruce kolem jeho horkého krku a pak ho nechala odejít. Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten první den, kdy (nevědomky) vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal. 

x

Příběh pana P.

Pan P. se usadil ke stolu, kde měl – jako každou neděli – na talíři připraveného uzeného lososa. Bylo 6:37, tedy čas akorát na to, aby si po týdnu nošení opět zamastil pyžamo u snídaně. Lososa jedl vždy svým dětským příborem, na kterém byly vyryty veverky, a zapíjel ho studenou černou kávou ze sklenice na šampaňské. Sklenici měl jen jednu jedinou, přišla mu kdysi v malém hnědém balíčku, uvnitř zabalená do bublinkové folie. A zřejmě právě tehdy se u něj začala rozvíjet závislost.
Půlku lososa snědl příborem, druhou dojedl rukama, na každé z nich si olízal dva prsty a zbytek utřel do pyžama. To si pak svlékl, položil do koše na prádlo, a čistě se převlékl. Posadil se zpátky ke stolu a díval se před sebe. Pan P. byl výjimečný člověk. Nevlastnil televizi, pouze rádio, které bylo umístěné v knihovně přímo naproti stolu, tam, kde by byla televize, pokud by ji pan P. vlastnil.
Sledoval knihy i několik prázdných míst vedle nich. Žádnou z nich nikdy nepřečetl. Ani nerozečetl. Dokonce z žádné z nich nikdy nikomu nepředčítal. Ale prázdnotu v knihovně pravidelně doplňoval. I teď zvedl sluchátko telefonu, který na třínohém stolku vyčkával.
„Dobrý den, to je nakladatelství H.? Rád bych si objednal nějakou vaši knihu. - - Co mi můžete doporučit z novinek? - - - Dobře, tak tu beru. Ale prosím, pečlivě ji zabalte, minule přišla trochu poškozená. Děkuji, na slyšenou.“
Tváře pana P. zrudly. Zčásti horlivostí, zčásti očekáváním. Zpod stolu vytáhl proutěný košík a  něj své milé tajemství. Vzal ten nejmenší kousek bublinkové fólie a přitiskl ho k tváři. Zavřel oči, ozvalo se zcela tichounké zapředení. Pak začal jednu bublinku po druhé lupkat. Kdykoli se ozval onen praskající zvuk, v těle pana P. to zajiskřilo.
Jakmile vylupkal celou fólii, byl čas vyvenčit jedno ze zvířat. Tentokrát si z poličky vybral malého porcelánového ptáčka. Ostatní zvířátka, která mu stejně jako knihy dodávali v bublinkové fólii, se za nimi smutně dívala.
Pan P. s ptáčkem vyšli do mrazu. Minuli stánek s kávou, kde si na zpáteční cestě dají jako obvykle horké kakao. Vietnamskou restauraci, kde zásadně neobědvá; bar, kde skončil se ženami; první trafiku, kde si ničeho nevšiml; potraviny; zdravou výživu, u které vytočil oči v sloup nad těmi průhlednými vegany. Kdyby měl vnučku, určitě by to byla veganka, nosila divně zacuchané vlasy a pravnouče by nosila ve vaku na břiše. Takže byl rád, že žádnou nemá. Ale třeba by mi pravnouče nosilo fólii. Nechal fantazii zajít příliš daleko a bylo mu to líto.
U druhé trafiky se zastavil, aby se vysmrkal. A uviděl to. Velké vykřičníky, bombastické i skromné titulky. Pan P. sevřel ptáčka v dlani a roztřeseným krokem se vydal k domovu.
Jednou rukou telefonoval, druhou lupkal poslední zbytky bublinek.
„Jak-jak si to vůbec můžete dovolit?! Víte, kolik věcí a-a lidí je na tom závislých? - - - Mně opravdu nezajímá, že technologie postoupila vpřed a s tím musí jít vpřed i výroba všech fólií. A vlastně…to ani není krok vpřed, to je krok zpět. Zrušit-výrobu-bublinkové-fólie. Úplně. To nemůžete myslet vážně! Haló? Haló!“
Pan P. dosedl na železné schody vedoucí nahoru na most. Slzy mu kapaly na límec nedělní košile. Žmoulal vylupkanou fólii.
„Chceš se zabít?“
„Cože?“
Před panem P. se objevila malá holčička.
„Ptám se, jestli se chceš zabít.“
„Předtím mě to nenapadlo, ale když se ptáš-“
„A proč?“
„Přišel jsem o něco, co dávalo mému životu smysl.“
„Nemůžeš to něčím nahradit?“
Jejich další slova se ztratila v hluku právě projíždějícího vlaku.
„Máš doma nějaké knihy?“
„Ano.“
„Já mám ráda, když mi někdo předčítá. Mamka na to ale nemá čas, protože je příliš zaměstnaná shromažďováním zbytečností,“ s posledními slovy holčička vytáhla z kapsy složenou fólii, s kterou zakroutila, jako když lámete holouběti vaz, takže prasklo několik bublinek naráz. Pan P. zaúpěl.
„Proč nevylupkáváš jednu po druhé?“
„Ztrácela bych čas, mám toho plnej sklep.“
„Měla by sis to šetřit, už se nebude vyrábět.“ Pan P. se vysmrkal.
„Tak na,“ podala mu několik kusů fólie.
„Děkuju,“ usmál se.
„Ještě se chceš zabít?“

Drobnokresba

Stella vstupuje do velké budovy. Těžké dveře a mramor, ornamenty podél schodiště. A všude dveře, téměř žádné nejsou označené, neví, které otevřít. Nesnáší tuhle nejistotu, nevědomost, zvlášť pokud ji při tom někdo měl vidět. V emailové pozvánce znovu našla číslo dveří a s jistotou v chůzi se je vydala hledat. Došla k těm správným, číslo 36. Jistota na konečcích jejích prstů ale vzala za své a za kliku už brala velmi opatrně a pomalu.

Ráno se vzbudila pět minut před budíkem. Tohle je ten den. Den zvláštně obarvený a napjatý už od rána. Je to jako když na jaře poprvé uvidíte motýla nebo jako ten moment, kdy si uvědomíte, že škytavka vás už přešla. Dnes poprvé měla opustit brány královského města. Sama. Poprvé sama. Je nadšená, vzduch voní jako melounová žvýkačka a ona veškerou svou moc soustředí na to, aby se nepozvracela. Má tam být ve tři. Teď stojí nahá před skříní a ta svoboda volby ji stravuje. Pohlcuje a zachumlává a zase vyplivuje jako kočka své chlupy. Dnes nemusí přemýšlet nad tím, co si obléct, aby mohla v případě potřeby nakojit své dítě nebo rychle zamaskovat menší či větší blitíčko. Může si vzít rolák nebo šaty se složitým zapínáním vzadu. Podpatky i šněrovací boty nebo ty baleríny, co si koupila v prváku na vysoké. Byly ve slevě, protože každá měla jinou barvu špičky. Tenkrát jí to bylo jedno. Vlastně to uvítala. Něčím se vymykala na první pohled. Při hlubším zkoumání taky, ale Stella se nenechává poznat blíž.

Prohrabuje se šatníkem, nejradši by půlku věcí vyházela, a taky to udělá, až se vrátí. Třeba tyhle turecké kalhoty na sebe už určitě nikdy nevezme. Měla je naposledy… kdy vlastně? Asi někdy v létě. Váže se k nim pár nejasných vzpomínek.

Uvědomí si, že je před skříní už půl hodiny, stále nahá, jen v pečlivě vybraných kalhotkách. Dokonce si k tomu přemýšlení přitáhla dřevěné schůdky z ikey, na které se posadila. Z těch schůdků se pravidelně, smutně nebo se vztekem, dívá na věci, které v tu chvíli nejvíc potřebuje a které jsou vždy na nejvyšším možném místě v bytě. Odšťavňovač, mixér, knihy, boty, sebevědomí. Nakonec se rozhodne pro jednoduché šaty, protože je to stejně jedno.

„Dobrý den, tak se svlékněte a tady se posaďte.“

„Všechno?“

„Ano, všechno,“ usměje se na Stellu prošedivělý pán. Představovala si ho jinak.

„Přímo tady?“

„Ne, prosím, použijte tu zástěnu. Oblečení by nás rušilo.“

Vzpomněla si na svého syna. Poprvé od porodu není s ním. Najednou jí to celé přišlo jako špatný nápad. Podívala se na hodinky. Vlak domů jede za půl hodiny. To stihne.

„Promiňte…“ vyšla zpoza zástěny.

„Jak to, že jste ještě oblečená? Prosím vás, na tohle nemáme čas. Svlékněte se. Můžete poslouchat hudbu nebo si číst.“

Stella si rozpustila vlasy a narovnala je přes nahá prsa. Má nejlepší postavu za celý svůj život. Zhubla 14 kilo během tří velmi bolestivých hodin. A v půl osmé ráno se zamilovala jako nikdy.

Na dlouhých vlasech si zakládala. Pokud byly kratší než do půli zad, něco se v jejím životě dělo. Poprvé se nechala ostříhat na krátko ve čtyřech letech. To se jí narodila sestra. Podruhé na konci deváté třídy, kdy doufala, že své spolužáky už nikdy neuvidí. A potřetí… teprve letos jí vlasy dorostly do obvyklé délky.

„Tak tady se posaďte, vlasy si hoďte dozadu, jednu nohu pokrčte. Můžete se opřít.“

Vybírala mezi časopisem Maminka, který si kupovala spíš ze setrvačnosti, a čtečkou. Zvolila tu anonymnější možnost. Seděla uprostřed kruhu neznámých lidí, nasvícená, v teple, v relativně pohodlné poloze a mohla si tři hodiny nerušeně číst. To se jí naposledy povedlo, kdy si toho volného času ještě nevážila.

Chtěla by je prohlédnout, vidět skrz ně, vědět o nich víc, být nad nimi, mít je v moci. Takhle mají v moci oni ji. Uvidí ji ze všech stran, každou vrásku, pihu, zatržený nehet, a pak ten tmavý proužek táhnoucí se od pupíku až do podbřišku, o němž všichni říkali, že brzy zmizí, ale pořád tam je, památka na těhotenství. Všimnou si prasklé žilky v oku, suchých rtů, roztřepených konců vlasů. Uvidí všechny její konce, loket, špatně obroušené paty, každý konec jejího přesně vyhraničeného života.

Ráno vstát pokaždé se stejným druhem kávy, dokonce se stejnou přípravou kávy. Kojit, přebalovat, už to nepočítá, už se nedívá na hodiny. Stát před prázdnou ledničkou, naplnit ji. Stát před prázdným plátnem, papírem, zdí. Nenaplnit je. Vždycky tak zůstanou. Jako jistota příštího dne, že tam budou i zítra prázdné a bílé. Stejně jako neořezané tužky, zasychající více či méně drahá pera, prázdné vymezené sešity. Jeden na povídky, jeden na nápady, jeden na knihu, deníky, eseje, nepodařené fejetony, nepoddajný žánr. A večer jde spát s pocitem marnosti, který ale nevyléčí, ten srdceryvný pláč, ale to, že ho dokáže zahnat jediným pochováním.

Místo hudby se rozhodla pro zvuk tužek, jezdících po papíře. Dlouhé a krátké tahy, odměřování pomocí palce a tužky, což jí přijde trochu směšné a oni to musí vidět. Někteří možná zachytí její výraz ve tváři. Ne, není pro ně nic víc než tělo, které musí co nejpřesněji zachytit, jen každý z jiného úhlu. Je pro ně naprosto anonymní, stejně jako oni pro ni. Kromě… té jedné jizvy u kořene nosu, ale… to se jí asi jen zdá.

Stella najednou cítí něco teplého na břiše. Nejdřív to bere jen jako něco příjemného, nepřemýšlí nad tím. Pak se rychle podívá dolů. Z prsu jí vytéká několik bílých kapek, padají na břicho, kde se spojují a tečou po těle dál. Dlouho nekojila. Rozhlédne se po studentech a rychle se snaží kapky utřít.

„Prosím vás, nehýbejte se!“

„Ale já-„

„To je jedno, prostě se nehýbejte.“

Metafora jejího života. Už není anonymní, už je matka.

Podpatky jejích lodiček klapou po dlažbě. Jde rychle, jako by za sebou chtěla nechat něco, co ji neustále dohání, znovu a znovu překvapuje na rozích domů a ve zhasnutých světlech pouličních lamp. Když si to uvědomila, zpomalila. Nemusí spěchat. Má ještě spoustu času. Může si koupit květiny a nechat je zvadnout. Vypít dvě deci červeného a nechat je vyprchat do jarního vzduchu, který se už v několika málo závanech větru změní v letní.

Nakonec se rozhodla, že nenapíše nikomu ze svých kamarádů a známých, jak to stokrát slibovala. Až budeš ve městě, tak se ozvi. Jojo. Raději ochromí své srdce a tělo několika kávami v oblíbených kavárnách, než aby se musela potkat s lítostí v jejich očích a zodpovídáním pořád těch samých otázek.

„A co děláš celý dny?“ Hovno… eh

„Sbírám materiál na knihu.“

„Aha, takže pořád píšeš, to je dobře, že něco děláš. To já bych se tam asi zbláznila. A přestěhujete se někdy zpátky?“

A pak by jen seděla a poslouchala o lidech, které nezná a o party, na kterých nebyla, o koncertech a divadle a výstavách a důležitých schůzkách s důležitými lidmi a přemýšlela by, jakou knihu si půjde koupit a praští se s ní do hlavy. A pak by si objednala deci vína a zapálila první cigaretu od porodu a musela čelit tomu překvapenému pohledu „Vždyť jsi matka, máš dítě, tak jak to že piješ a kouříš?“ a pak by zvolenou knihu ve své hlavě vyměnila třeba za ten tlustý román od Nabokova, který má v kabelce a praštila by s ním všechny své kdysi kamarády jednoho po druhém po hlavě.

„Dobrý den, cappuccino, prosím.“ Stella si sedá pod zatím hřející slunce a vyzuje si lodičky. Tady to měla vždycky ráda. Zahrádka na dlaždičkách a trochu z kopce, takže musíte dávat pozor, abyste se nepřevrátili. Navíc vždycky věděla, koho tu potká a kdy. To byla její soukromá hra, když tu ještě žila, spojovat kavárnu, hospodu, bar, denní dobu a tvář svých známých. Tak se mohla snadno s někým potkat, někoho přepadnout, nebo se všem zcela vyhnout.

„Čau.“ Ke Stelle si přisedají vysoké sluneční brýle.

„Jednu Stellu!“ volá na obsluhu.

„Prosím?“

„To je pivo.“

„Já jsem Stella.“

„Já vím. A já Tony. A jsi s jedním nebo se dvěma L?“

„Se dvěma.“

„Klidně už bys mohla být s jedním, kdyžs mi to jedno posledně přilepila polibkem na čelo.“

„Kdo takhle mluví?“

Při odložení slunečních brýlí se objeví ona povědomá jizva u kořene nosu.

„Co tady děláš?“

„Kreslím tě.“

„Nevšimla jsem si tě.“

„Jako vždy, zaměřená hlavně na sebe.“

Stella přivřela oči. Přemýšlela, jestli tu jizvu nemá od ní.

„Co piješ?“

„Kafe.“

„Dej si víno.“

„Nedám.“

„Kam ses poděla?“

„Prosím?“

„Pořád si pamatuju, kolik jsi toho musela vypít, aby ses svlékla a šla se se mnou koupat do toho lomu.“

„To už je dávno.“

„Čtyři roky.“

„Ty to počítáš?“

„Počítám každej den, každou hodinu od té doby, cos mě opustila.“

„Doufám, že tu jizvu máš ode mě.“

„Pojď se projít.“

Zvedli se. Nebe se začalo zatahovat.

„Myslela jsem, že chceš jít na herectví.“

„Chtěl jsem, ale to není nic pro mě. Tak zkouším něco jinýho.“

„Figurální kresbu?“

„Taky. A pohybový divadlo. Slam poetry. Zrovna teď jdu do Kabinetu. Vystupuju tam. Pojď se mnou.“

„Musím domů.“

„Kde bydlíš?“

„Daleko.“

„Někde na kraji města?“

„Vůbec nebydlím tady.“

„Panebože, bydlíš jinde, než tady? To se k tobě vůbec nehodí.“

„Nic o mně nevíš.“

„Máš někoho?“ Stella ukáže okroužkovaný levý prsteníček.

„Aha, já myslel, že to je nějaká póza.“

„Seš debil.“

„No. Tak nejezdi domů.“

„Proč?“

„Protože ti to tam nesedí, máš to v očích, v úsměvu, je to nakreslený i v tom dnešním obraze. Kdyby sis prošla všechny ty kresby, tak to sama uvidíš.“

„Jdi do hajzlu.“

„Hele, slyšel jsem historku o jednom herci. Manželka ho poslala pro mlíko a noviny. Vrátil se za rok. Ale to mlíko přinesl, chápeš!“

„To je pěkný,“ usmála se Stella, doufala, že dostatečně ironicky. Podívala se na telefon, spoustu hodin, zmeškané hovory, nějaké zprávy, facebooky. Setmělo se. Nazula si lodičky, doteď si otlačené nohy chladila chůzí po studené zemi. Otočila se a vyšla směrem, kde tušila nádraží.

„Stello, počkej. Tak si to představ… Dneska sis vydělala kolik? Tak pětikilo? Vidíš, z toho se můžem oba dobře najíst a trochu se opít. Určitě máš s sebou kartu a nějaký peníze. S tím můžeš chvíli vyžít, než si tady něco najdeš. A tady si vždycky něco najdeš. Umíš psát, dokážeš ovládat kameru a já nevím, co ještě. Můžeš točit dokumenty nebo něco.“

„Čau, Tony!“ uvědomila si, že vlastně pořádně neví, kam ji zavedl. Neznala město tak důkladně, aby se z něj dokázala vymotat. Najednou jí přišlo, jako jedna velká past, klubko hadů, kteří se jí pomalu a slizce začali klouzat kolem krku a přiškrcovat ji.

„Počkej, tak se nad tím zamysli. Jak by ti bylo. Navázali bychom tam, kde jsme spolu skončili.“ Přistoupil k ní blíž.

„Ale my jsme nikdy nezačali, ani neznám tvý pravý jméno.“ Stella se snažila v telefonu najít navigaci, kterou, sakra smazala, protože se jí tam nevešly aplikace tvůrčího psaní a básní a milion poznámek na povídky a knihy, které nikdy nenapíše, ale to už je teď stejně asi jedno, protože skončí tady zakopaná nebo zazděná zaživa. A najednou lituje, že před tou skříní nepřemýšlela víc, protože v těch lodičkách už nemůže ani chodit, natož běžet. A ty šaty… najednou si je jistá, že si za to může sama, protože mají maličko výstřih, měla si vzít ten rolák, do konce života už bude nosit jen rolák a kalhoty. Bože už ví, kdy měla ty turecké kalhoty naposledy a že je nemůže jen vyhodit, ale že je musí přímo spálit. A Tony už je příliš blízko, drží ji za zápěstí a usmívá se, najednou ne úplně vlídně, zdá se jí.

Položí jí ruku na rameno, něžně ji pohladí. „Tak se mnou pojď aspoň na večeři.“

Stella se usměje, stisk na zápěstí povolí. Vytrhne se mu, slyší praskání švů a běží. Cítí, že šaty jí z ramene padají a krev na patách prosakuje do kůže lodiček.

Ve sprše ji pálí kůže. Ale ne jen ta na patách. Kůže po celém těle.

Na stole ji čeká večeře, v posteli dva chlapi, jedna maličká, ale naprosto přesná kopie toho většího, a v šuplíku nevyplněný test. Test štěstí, lásky, zodpovědnosti.

Ráno jí vyjde na dvě čárky.